Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

IV. Vlak do Bradavic

26. srpna 2007 v 0:32 | Story-teller |  Nový svět - rok PRVNÍ
Takže je 1.září. Středa. Jsme na nádraží. Rodiče se zkoušejí ptát divně oblečených lidí, jak se dostat na nástupiště 9 a ¾.První z nich byl potulný umělec vydávající se za středověkého poutníka. Nevěděla jsem, že v dnešní době ještě existuje něco jako potulný umělec... Zatímco hledají, já se rozhlížím okolo po eventuálních spolužácích. Je tu několik skupinek s vozíky na zavazadla na kterých je klec se sovou, všichni se dívají, jestli se na ně někdo nedívá, takže se potichu směju, protože se na mě vždycky kouknou a když zjistí, že je pozoruju, zamračí se.

* * *

Nakonec se to podařilo. Už sedím ve vlaku, kupé zatím jen pro mě. Máma se loučí, táta za ní přikyvuje a hlídá čas. Na dvanáctou má jednání. Vlak zatroubí.
"Opatruj se, Amy. Napiš co nejdřív!" volá máma do hukotu rozjíždějícího vlaku.
"Měj se krásně!" křičí táta.
"Vy taky! Ahoj!" řvu na ně na oplátku. Náhle vlak zahne do zatáčky a je po všem. Uvelebím se v sedadle a ještě dřív, než stačím kouknout z okna, rozletí se dveře.
"Ahoj! Můžu si přisednout? Všude bylo plno. Já jsem Romilda Vaneová. Viděla jsi už Harryho Pottera? Prý je tady ve vlaku. doufám, že ho uvidím!" brebentí holka, která vstoupila, usadí se proti mě a ani mi nedá možnost říct, že ji tam nechci. Kdo je to u všech všudy ten Harry Potter?!
O chvíli později se dveře rozletí znova. Holka ve dveřích se mdle usměje.
"Ahoj, můžu dál? Všude je plno."
"Jo, jasně..." odpovím, Romilda mi už leze na nervy, jak pořád mluví, ani mi nedala možnost se představit. Její mínus.
"Já jsem Peggy Haroldsová," podává nám holka ruku.
"Rachel Blacková."
"Romilda Vanová, jakému fandíš famfrpálovému družstvu? Já Katapultům! Letos se jim sice moc nedaří, ale já jim věřím! A viděla jsi už Harryho Pottera? Nemohla jsem ho najít! A pak už byly všechny kupé obsazený, jenom tady bylo místo. Není to super?" blekotá dál Romilda. Peggy po mě vrhne zoufalý pohled. Pokrčím rameny.
"Co je? Normálně, strašně bych chtěla vidět tu jeho jizvu..." Blablablablabla... a tak pořád dál.
Jediný okamžik, kdy přestane žvanit o tom Potterovi a o čemkoli jiném je, když přijede paní s občerstvením. Nakoupíme si jakési podivné sladkosti (nic jiného ani nemají) a Romilda je chvíli zticha. Jenže pak dojí a je to tu zas...
* * *

Náhle vlak zpomalí. Všude kolem je tma a prudce se ochlazuje. Najednou je ve vlaku hrozně nevlídno. Jsem dokonce ráda, že je se mnou v kupé Romilda. Peggy se začíná třást. Světla zhasla! Peggy a Romilda vřískají jako na lesy, ale já se hrůzou málem ani nehýbu. Vzpomínám si, ani nevím proč, jak jsem byli před třemi lety s rodiči v Alpách. Jeli jsme po klikaté serpentině a náhle auto vyjelo ze silnice a my jsme zůstali napůl viset ve vzduchu. Přední kola zoufale hrabala, ale nebyla schopná dostat auto zpět na silnici. Omdlévala jsem hrůzou a máma div neječela, jako ty dvě holky. Byla to taková hrůza!!! Otřesu se zimou a strachem, mám pocit, že všechno veselé je jen něčí nevydařený vtip. Chci pryč! Třebas i umřít, jen ať to skončí!
A náhle se rozsvítí a vlak se rozjede. Sirény konečně umlknou a já mám pocit, že se ten vtip přece jen mohl podařit.
"C-co to bylo?!" zeptám se roztřeseně.
"A-a-asi mozkomoři..." zašeptá Romilda. "Nejspíš kvůli tomu Blackovi."
"Jakému Blackovi?" zamračím se na ni.
"Sirius Black, utekl z Azkabanu. Zabil třináct lidí... Nejste příbuzní?"
"Já žádné vrahy v příbuzenstvu nemám!!" vykřiknu pobouřeně. Zase něco, co neznám... mozkomoři, Azkabany...co to je?!!
"D-dobře, promiň," zakoktá Romilda. Celý zbytek cesty prohodí sotva slůvko. Předtím bych to asi ocenila, ale teď... Peggy se choulí do bundy do té doby, než dovnitř nakoukne jakási dívka a řekne nám, abychom se převlékly do hábitů.
* * *

Vlak zastavil. Na nádraží, zdá se. Všichni se hrnou ven, kufry nechávají uvnitř a tak to s holkama děláme stejně.
"Prváci, ke mně!" křičí nějaký hluboký hlas a tak se snažíme procpat se mezi všemi těmi lidmi k jeho zdroji. Je to aspoň tři a půl metru vysoký chlápek a mává na nás jakousi lucernou. Pak nás odvádí někam pryč. Je tam jezero! Doufám, že nás nemá v plánu utopit.
"Nastupte si do lodí, po štyrech!" velí obr. Opatrně se s holkama vsoukáme do lodiček a přisedne si k nám ještě nějaký kluk.
"Já jsem Roger Harvey," řekne kluk a my se mu taky představíme. Pak už ale nepadne ani slůvko, protože se lodě samy od sebe začnou pohybovat! A za chvíli vyjeveně civíme na hrad s nejméně tisícovkou rozsvícených oken a aspoň stovkou věží...
Konečně něco hezkého...

Takže je 1.září. Středa. Jsme na nádraží. Rodiče se zkoušejí ptát divně oblečených lidí, jak se dostat na nástupiště 9 a ¾.První z nich byl potulný umělec vydávající se za středověkého poutníka. Nevěděla jsem, že v dnešní době ještě existuje něco jako potulný umělec... Zatímco hledají, já se rozhlížím okolo po eventuálních spolužácích. Je tu několik skupinek s vozíky na zavazadla na kterých je klec se sovou, všichni se dívají, jestli se na ně někdo nedívá, takže se potichu směju, protože se na mě vždycky kouknou a když zjistí, že je pozoruju, zamračí se.
* * *

Nakonec se to podařilo. Už sedím ve vlaku, kupé zatím jen pro mě. Máma se loučí, táta za ní přikyvuje a hlídá čas. Na dvanáctou má jednání. Vlak zatroubí.
"Opatruj se, Amy. Napiš co nejdřív!" volá máma do hukotu rozjíždějícího vlaku.
"Měj se krásně!" křičí táta.
"Vy taky! Ahoj!" řvu na ně na oplátku. Náhle vlak zahne do zatáčky a je po všem. Uvelebím se v sedadle a ještě dřív, než stačím kouknout z okna, rozletí se dveře.
"Ahoj! Můžu si přisednout? Všude bylo plno. Já jsem Romilda Vaneová. Viděla jsi už Harryho Pottera? Prý je tady ve vlaku. doufám, že ho uvidím!" brebentí holka, která vstoupila, usadí se proti mě a ani mi nedá možnost říct, že ji tam nechci. Kdo je to u všech všudy ten Harry Potter?!
O chvíli později se dveře rozletí znova. Holka ve dveřích se mdle usměje.
"Ahoj, můžu dál? Všude je plno."
"Jo, jasně..." odpovím, Romilda mi už leze na nervy, jak pořád mluví, ani mi nedala možnost se představit. Její mínus.
"Já jsem Peggy Haroldsová," podává nám holka ruku.
"Rachel Blacková."
"Romilda Vanová, jakému fandíš famfrpálovému družstvu? Já Katapultům! Letos se jim sice moc nedaří, ale já jim věřím! A viděla jsi už Harryho Pottera? Nemohla jsem ho najít! A pak už byly všechny kupé obsazený, jenom tady bylo místo. Není to super?" blekotá dál Romilda. Peggy po mě vrhne zoufalý pohled. Pokrčím rameny.
"Co je? Normálně, strašně bych chtěla vidět tu jeho jizvu..." Blablablablabla... a tak pořád dál.
Jediný okamžik, kdy přestane žvanit o tom Potterovi a o čemkoli jiném je, když přijede paní s občerstvením. Nakoupíme si jakési podivné sladkosti (nic jiného ani nemají) a Romilda je chvíli zticha. Jenže pak dojí a je to tu zas...
* * *

Náhle vlak zpomalí. Všude kolem je tma a prudce se ochlazuje. Najednou je ve vlaku hrozně nevlídno. Jsem dokonce ráda, že je se mnou v kupé Romilda. Peggy se začíná třást. Světla zhasla! Peggy a Romilda vřískají jako na lesy, ale já se hrůzou málem ani nehýbu. Vzpomínám si, ani nevím proč, jak jsem byli před třemi lety s rodiči v Alpách. Jeli jsme po klikaté serpentině a náhle auto vyjelo ze silnice a my jsme zůstali napůl viset ve vzduchu. Přední kola zoufale hrabala, ale nebyla schopná dostat auto zpět na silnici. Omdlévala jsem hrůzou a máma div neječela, jako ty dvě holky. Byla to taková hrůza!!! Otřesu se zimou a strachem, mám pocit, že všechno veselé je jen něčí nevydařený vtip. Chci pryč! Třebas i umřít, jen ať to skončí!
A náhle se rozsvítí a vlak se rozjede. Sirény konečně umlknou a já mám pocit, že se ten vtip přece jen mohl podařit.
"C-co to bylo?!" zeptám se roztřeseně.
"A-a-asi mozkomoři..." zašeptá Romilda. "Nejspíš kvůli tomu Blackovi."
"Jakému Blackovi?" zamračím se na ni.
"Sirius Black, utekl z Azkabanu. Zabil třináct lidí... Nejste příbuzní?"
"Já žádné vrahy v příbuzenstvu nemám!!" vykřiknu pobouřeně. Zase něco, co neznám... mozkomoři, Azkabany...co to je?!!
"D-dobře, promiň," zakoktá Romilda. Celý zbytek cesty prohodí sotva slůvko. Předtím bych to asi ocenila, ale teď... Peggy se choulí do bundy do té doby, než dovnitř nakoukne jakási dívka a řekne nám, abychom se převlékly do hábitů.
* * *

Vlak zastavil. Na nádraží, zdá se. Všichni se hrnou ven, kufry nechávají uvnitř a tak to s holkama děláme stejně.
"Prváci, ke mně!" křičí nějaký hluboký hlas a tak se snažíme procpat se mezi všemi těmi lidmi k jeho zdroji. Je to aspoň tři a půl metru vysoký chlápek a mává na nás jakousi lucernou. Pak nás odvádí někam pryč. Je tam jezero! Doufám, že nás nemá v plánu utopit.
"Nastupte si do lodí, po štyrech!" velí obr. Opatrně se s holkama vsoukáme do lodiček a přisedne si k nám ještě nějaký kluk.
"Já jsem Roger Harvey," řekne kluk a my se mu taky představíme. Pak už ale nepadne ani slůvko, protože se lodě samy od sebe začnou pohybovat! A za chvíli vyjeveně civíme na hrad s nejméně tisícovkou rozsvícených oken a aspoň stovkou věží...
Konečně něco hezkého...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Do které koleje dle vás Rachel přijde?

Nebelvír 44.4% (8)
Mrzimor 22.2% (4)
Zmijozel 16.7% (3)
Havraspár 0% (0)
do žádné 16.7% (3)

Komentáře

1 Kačka Kačka | 8. listopadu 2007 v 22:00 | Reagovat

Mohlo by být pokračování...doufám, že bude!

2 Story-teller Story-teller | 8. listopadu 2007 v 22:33 | Reagovat

To víš, že bude... akorát musím najít čas... ale už se na to chystám.

3 Kačka Kačka | 10. listopadu 2007 v 23:33 | Reagovat

jj, já si počkám

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama