Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

Kapitola 2: Ještě neočekávanější návštěva

27. září 2007 v 18:06 | Story-teller |  Není cesty zpět
Tak a máme tu dalš díl. Doufám, že se (opět?) bude líbit...


Rudovlasá dívka otevřela dveře svého domu a uskočila o krok zpět. Přede dveřmi stála vysoká postava v černém plášti s kápí přes halvu. Muž v tlustém hnědém plášti, který stál hned za ní, nenápadně vytáhl hůlku a zašeptal: "Ustup."
"Není třeba panikařit, Weasley," pronesla postava mužským, sametově zbarveným hlasem.
"Co tu chceš, Malfoyi?" zeptal se muž a mladou ženu odstrčil bokem, kde pevně sevřela své levé předloktí a bolestivě sykla. Muž namířil na příchozího hůlku.
"Tobě nic Weasley. Nicméně kdybych tušil, že tu budeš, dozajista bych měl něco i pro tebe," odsekl příchozí a stáhl si z hlavy kápi. Byl starý asi jako dvojice, již právě zastihl, a měřil si je ledově chladnýma šedýma očima. Plavé vlasy měl pečlivě zastřižené.
"Já to zvládnu, Rone. Běž," ozvala se žena a založila ruce na prsou.
"Tohle je ten, s kým ses měla sejít?" otočil se k ní oslovený prudce.
"Co? Ne. Ne, to není on. Vyřídím to," řekla pevným hlasem.
Ron pokrčil rameny. "Dobře. Dej na sebe pozor, víš, co je zač."
"To vím, neměj strach."
Zrzavý mladík pokrčil rameny a vykročil ven, žena gestem vyzvala druhého příchozího, aby vstoupil. Jakmile tak učinil, zabouchla dveře a nedůvěřivě sledovala, jak si svléká plášť, věší jej na věšák a posléze si na poličku odkládá vlněný šál a rukavice z jemné dračí kůže.
"Tak co chceš?" obořila se na něj prudce. Ruka ji pálila jak ďábel a ona měla strach, že bude žhnout i přes očka svetru. Navíc si ve zválených teplácích a oškubaném, šest let starém, svetru připadala vůči svému návštěvníkovi trapně. On měl na sobě drahé kalhoty, bílou košili a na ní černou, zelenými a stříbrnými nitěmi vyšívanou vestu, vše nepochybně šité na míru.
Změřil si ji vypočítavým pohledem a několika kroky se k ní přiblížil na deset centimetrů. Přestala dýchat.
"Co chceš?" zasyčela a přitiskla se co nejvíc na dveře.
Místo odpovědi jí přirazil ruce ke dveřím a začal ji divoce líbat. Prudce uhnula hlavou a zaječela: "Co to u Merlina děláš?!"
Ďábelsky se usmál a pustil ji. "Neříkej, že jsi potom už dlouho netoužila!"
"Co to blábolíš?! Okamžitě mě pusť a vypadni, jestli mi nic nechceš! Mám důležitou schůzku!"
"Ty sotva...," procedil koutkem úst. "Jediná schůzka, která je důležitá je s Pánem zla."
Dívka polkla. "Pusť mě, Malfoyi, slyšíš?!"
"A když ne?"
Z palčivé bolesti v ruce ji začínala bolet hlava. V očích jí divoce zablýsklo, ale než stačila cokoli říct, Malfoy jí začal stahovat svetr. Zoufale se bránila, ale stejně se mu nakonec podařilo jí ho sundat. odhodil ho za sebe a, dřív než stihla skrýt levou ruku za záda, zahlédl, jak její levé předloktí zeleně hoří. Popadl ji za ruku a s úžasem se zahleděl na rozpálené Znamení zla. Pak se jí zahleděl do tváře. Výraz, který se jí na ní usadil by se dal popsat jako směs strachu, vzteku, paniky, překvapení a vzdoru.
"Tak od tebe bych to fakt nečekal, Weasleyová," pronesl tiše a překvapením zapomněl na svou mluvu vzdělaného gentlemana.
"Finniganová," zamumlala.
__________________________

Ráno třetího dne ode dne, kdy se pohádala s matkou, ji na stole čekal měšec s penězi. Nebylo jich mnoho, ale přesto se by z nich dalo nějakou dobu žít. Tázavě pohlédla na matku, která právě dávala na stůl.
"Nejsi má dcera," řekla jí zdánlivě klidným hlasem. "Ale nemůžu tě jen tak vyhnat z domu. Tohle si vezmi a až se rozhodneš, že patříš k naší rodině a uvědomíš si své povinnosti, vrať se."
Mlčky odkráčela zpět do svého pokoje. Neměla na to co říct. Spěšně naházela do kufru několik kusů oblečení, knížky a svůj nejcennější majetek. Pak se i s kufrem vrátila dolů. Mlčky snědla snídani, vzala kufr a peníze a se slovy: "Děkuji a nashledanou." vyšla ze dveří.
Nějakou dobu žila v pronájmu v Londýně a pak se dozvěděla o kouzelnické univerzitě v Transylvánii. Bylo to jako dar z nebes. Odjela okamžitě. Studovala obranu proti černé magii. Byla nejlepší. Měla doporučení, o nichž by se někomu ani nesnilo. Mohla v tomto oboru dělat cokoli, co by se jí zachtělo. Bylo jí dvacet.
Vrátila se zpět do Británie. Stále ještě nemohla snést matčino nepochopení. Zbytek rodiny, až na dva bratry, se k ní choval odměřeně. Rozhodla se, že zpřetrhá všechno, co ji spojuje s Weasleyovými. Všechno, co půjde. Našla Ronova spolužáka Seamuse Finnigana a požádala ho o pomoc. Překvapil ji tím, že neodmítl.
Právě v den, kdy slavila jedenadvacáté narozeniny se stala paní Finniganovou. O pět měsíců později se rozvedli. Seamus to chápal. Věděl o všem. Během těch pěti měsíců pracovala na Ministerstvu jako 'pomocný bystrozor'. A že jí bylo třeba. Zaplatili hodně a veškeré přesčasy. S matkou se raději nespojovala. Dělala riskantní práci, což bylo přesně to, kvůli čemu se pohádaly.Ale ona netoužila po riziku. Chtěla jen být nezávislá. Proto hned po rozvodu opustila Londýn a přestěhovala se na Skotskou vysočinu. Nechala si postavit překrásný dům a pomáhala místnímu zčásti kouzelnickému obyvatelstvu s jejich drobnými černomagickými problémy. S nikým se nepřátelila. Ze začátku z obezřetnosti, později kvůli svému bezpečí.
Teď jí bylo třiadvacet.

__________________________

"Finniganová, odpusť," omluvil se. "Jak dlouho už tě volá?"
"Dlouho. Aspoň deset minut," vykroutila ruku z jeho sevření a rozběhla se ke schodům.
"Chci vysvětlení. Počkám tu, než se vrátíš," oznámil jí Malfoy.
Zarazila se. "Tohle je můj dům, Malfoyi!"
"No a co? Tak jako tak mi to jednou řekneš," ušklíbl se.
"A na tos' přišel kde?"
Pokrčil rameny. "Řekneš. A teď dělej! Nenechávej Pána zla zbytečně čekat."
Nemusel jí to říkat dvakrát. V mžiku vyběhla schody, vrazila do skříně a místo tepláků si oblékla černé kalhoty a místo lehké domácí haleny si rychle navlékla černou krajkovou halenku. Odmítala se oblékat do pláště a nosit masku. Připadalo jí to dětinské. Pán zla stejně vždycky věděl, s kým mluví.
Pak se přemístila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Denisa Denisa | 28. září 2007 v 17:06 | Reagovat

nádhera doufám že bude rychlet další

2 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 30. září 2007 v 12:20 | Reagovat

imho?? je to fakt super, ale co ostatmí povídky, třeba osudové kvítí??

3 Story-teller Story-teller | 30. září 2007 v 16:56 | Reagovat

[1] No... nevím jak rychle, ale bude, tomu  věř.

[2] Pracuje se na tom! Neboj. Ale tohle mě tak napadlo, tak to musím napsat dřív, než to zapomenu. Ale Kvítí mám rozepsaný.

4 Kačka Kačka | 7. listopadu 2007 v 21:45 | Reagovat

tahle část se mi moc líbí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama