Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

Kapitola I.

8. září 2007 v 23:18 | Story-teller |  Osudové kvítí
"Kdyby bylo po mém, dala bych to děvče do nějakého ústavu. Tohle přece opravdu není normální..."
"Máte pravdu. V jejím věku! Nemá žádné přátele, ostatní děti z ní mají hrůzu... nikdo neodhadne, na co tak myslí..."
"A nikdy nepromluví. Strašidelné! A ty její oči... Neustále ve mě budí takovou bolest... a když jí někdo pomůže, usměje se na něj tak zářivě, až to mrazí. Je vážně podivná! I mě z ní občas běhá mráz po zádech!"
"Ano, ano, svatá pravda. Všichni se od ní drží dál. Ani se jim nedivím."

Obě dámy zmlkly, když se otevřely dveře a do místnosti plné dětí ve věku od osmi do osmnácti let vstoupila stříbrovlasá žena v jednoduchých tmavošedých šatech. Byla stará, ale ne natolik, aby se jí rozutekly myšlenky a někoho napadlo odvolat ji z funkce ředitelky dětského domova Saint Claire. Byla velmi inteligentní a jen po několika sekundách rozhovoru dokázala vypozorovat, s kým má tu čest. Záda měla rovná jako pravítko a usmívala se jen zřídka.
Pomalu se rozhlédla, do nejmenšího detailu si prohlédla každé z dětí a pak se připojila k oběma ženám. Obě ji nadšeně přivítaly. Starší dáma se usmála a sladce řekla: "Rosita je sice zvláštní děvče, ale žádný ústav nepotřebuje. Má důvody, proč nemluvit. Buďte si jisté, že nám ještě ukáže, co v ní je, sestry."
A pak se vmísila mezi děti, začala jim rovnat papíry, radit jak držet tužku, spravovat účesy a všemožně se starat, aby vše bylo dokonalé. Obě vychovatelky si rozpačitě vyměnily pohledy.

Kam až sahala její paměť, žila Rosita v dětském domově Saint Claire. Nebylo to příliš rozsáhlé zařízení, počet dětí v něm ubytovaných nikdy nepřesáhl třicítku. Spolu se všemi dětmi zde žily ženy v šedých šatech, kterým děti říkaly 'teto'. Tyto dámy se mezi sebou oslovovaly 'sestro', ačkoli se nejednalo o žádné církevní zařízení. Děti se zde naučily všemu, čemu bylo v životě potřeba. Rosita byla vzorná žačka. Ačkoli zásadně neodpověděla na žádnou z otázek, jež jí byly položeny (a později se jí už také nikdo neptal), v testech mívala vždy vynikající výsledky. Co se jí honilo v hlavě nemohl nikdo odhadnout, snad jen ředitelka Davidsová. Jediné, čím si o ní byli takřka všichni jisti, byly její záliby. Existovalo jen několik málo způsobů, jak trávila volný čas - buď kreslila, četla a nebo se procházela po chodbách nebo zahradě dětského domova. Nikdy nic jiného.
Byla velice štíhlá a působila nesmírně bledým dojmem, který mnoho lidí (zejména většinu vychovatelek) nesmírně znervózňoval. Rosita totiž měla karamelovou pleť, její rysy připomínaly porcelánovou panenku - široce otevřené, tmavozelené oči zářily jakýmsi podivným úžasem, ačkoli při bližším zkoumání z nich vyzařovala bolest silnější než cokoli jiného. Její rty připomínaly zralé třešně a jen málokterý z chlapců po nich netoužil. Jenže dívka pro ně neměla slov. A dívka, která chlapci věnuje nanejvýš mrazivý úsměv supernovy, je děsila. Rosita byla krásná a zvláštní. Temněrudé vlnité vlasy, které jí v mohutných kaskádách lemovaly obličej se blyštěly jako nejčistší drahokamy, ale nedokázaly překonat vzdálenost, která se mezi Rositou a jejími vrstevníky rozpínala.
Dívka si každého dlouho a pozorně prohlížela, ale nikdy s nikým nepromluvila. Nikdo ji neměl doopravdy rád a jen těžko se dalo posuzovat, zda měla někoho ráda ona. Skutečnost byla taková, že k této zvláštní dívce, která i přes svůj nepochybně španělský původ vyzařovala mrtvolnou bledost, se beze stopy neklidu přibližovala pouze ředitelka a jedna jediná vychovatelka.
Toho odpoledne se procházela po chodbě a hledala námět ke kreslení. Její 'přátelé' se jejím kresbám smáli. jen málokdy totiž nakreslila něco tak, jak to skutečně viděla. Milovala fantazie. Cokoli uviděla, dokázala nakreslit tak, že na první pohled nebylo poznat, že se jedná o stejný předmět, který si vybrala jako téma k tvorbě. Ovšem při druhém pohledu jste zjistili, že objekt jejího zájmu si na papíře žije vlastním životem a příběhy, které se kolem něj odvíjejí jsou více než spletité. Ředitelka jí dovolila chodit do své pracovny, poněvadž si její kresby prohlížela opravdu ráda a vždy byla zvědavá, co nového Rosita vykouzlí.
Vstoupila do místnosti jíž vévodil překrásný psací stůl z tmavého dřeva. Jedna jeho zásuvka byla pootevřená a v Rositě to vzbudilo nesmírnou zvědavost. Ještě nikdy vlastně nebyla tak zvědavá. Rychle se rozhlédla, zda někdo nejde a otevřela šuplík docela. Kromě papírové krychle byl zcela prázdný. Vytáhla krychli ven a otevřela ji - byla to totiž krabička. Uvnitř byl váček ze sametu rudého jako krev. Vzrušeně jej otevřela a vysypala si do dlaně jeho obsah. Byla to skleněná krychlička o hraně asi tři centimetry se zaoblenými rohy. V okamžiku, kdy se dotkla dívčiné kůže, měla Rosita dojem, že se děje něco nepatřičného. Krychlička mrazila jako led, ale v ruce se jí nerozpouštěla. Rosita se poplašeně rozhlédla, letmo pohlédla na knihu, jež jako jediná ležela na ředitelčině stole a hlásala do světe, že se jmenuje Předpověď, a znovu se zahleděla na krychli.
Překvapením zalapala po dechu. Podivná skvrna v jejím středu byl rozvinutý květ růže.
Krychlička byla natolik zvláštní, že Rosita pocítila touhu si ji nechat, ale naštěstí si včas uvědomila, že by to byla krádež. Z těžkým srdcem vložila krychli zpět do pytlíčku a ten zpět do krabičky. A v tu chvíli vstoupila ředitelka.
"Otevřela jsi to?!" vyjekla překvapeně, sotva si všimla krabičky na stole.
Rosita rychle zavrtěla hlavou. Bylo vidět, že si ředitelka oddechla.
"Chtěla jsi mi něco?" otázala se mile.
Dívka znovu zavrtěla hlavou a usmála se. Pak zamířila ke dveřím a ředitelka ji pustila ven.
Sotva vstoupila na chodbu a zavřela za sebou dveře, opřela se o stěnu a zhluboka se nadechla.
¤ ¤ ¤
Ve chvíli, kdy se Rosita dotkla podivné krychličky s růží, prudce otevřel oči a radostně se zasmál.
Neprodleně sehnal všechny členy Dvora dvanácti. Dorazili do pěti minut a uctivě se mu poklonili. Nikdo z nich se na něj nepodíval.
"Stalo se něco, co nám poskytuje určité výhody. Je to... nečekané," prohlásil spokojeně.
Dvanáct mužů se radostně usmálo. Takže má dobrou náladu, pomysleli si.
"Mám přikázat Gardě, aby vytvořili eskortu?" nadhodil jeden z nich opatrně.
"Ne, ne," odpověděl, jakoby něco vymlouval dítěti. "Mám mnohem lepší plán."
"Která to byla?" otázal se další muž, kterému se jen těžko dařilo skrývat zvědavost a nakonec to přece jen nevydržel.
"Ta nemluvící. A určitě ta nejpodivnější. Ani ona sama neví, co v ní je. Ovšem, byla příliš zvědavá a našla svou květinu před stanovenou lhůtou. Tralala!" nedokázal si odpustit veselý popěvek.
"A která květina to byla?" vyhrkl opět zvědavec.
"Ta nejsložitější a pro mě nejotevřenější... můžu v ní listovat jako v knize... Růže to byla, můj milý, růže."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 9. září 2007 v 0:34 | Reagovat

písečná to byla, můj milí, písečná...

2 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 9. září 2007 v 0:35 | Reagovat

Hlod:

Katka = Mysme tvoje všechno!

Filip = Tak to se klidně všeho vzdám...

3 Story-teller Story-teller | 9. září 2007 v 12:01 | Reagovat

LOL!

Kdy se to stalo? XD

4 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 10. září 2007 v 20:10 | Reagovat

u večeře, po hádce...

5 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 11. září 2007 v 15:56 | Reagovat

Kdy bude další kapitola?? (čeehokoli)

6 Story-teller Story-teller | 11. září 2007 v 19:36 | Reagovat

É... jak bude čas, slibuju. Pracuju teď na nějakejch jinejch věcech (přepisuju povídky, edituju Knihu...)

7 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 13. září 2007 v 17:00 | Reagovat

hmmm, to je nepěkné, skoro i zlé, nepěkná věc

8 Hermi Hermi | Web | 16. září 2007 v 17:00 | Reagovat

Začátek vypadá zajímavě, už se těším na pokračování... =0)

9 Kačka Kačka | 6. listopadu 2007 v 22:26 | Reagovat

Prosím! Ať to má pokračování...je to opravdu zajímavý!

10 Hermi Hermi | Web | 27. prosince 2007 v 22:09 | Reagovat

jj já čekám a čekám... :D pravidelně se sem chodím kouknout, jestli třeba není nová kapitola a ono nic... :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama