Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

i. Veselé Vánoce

26. října 2007 v 23:16 | Story-teller |  Časy budoucí...
Nezabíjejte mě, že zas začínám něco nového... ty starší věci budou taky pokračovat... já jsem jenom dostala nový nápad, tak jsem ho sem musela hodit...
Abych nezapomněla, příběh je opět ze světa čar a kouzel, věčného zdroje inspirace.


Bim-bam...
Dívka pohlédla na hodiny. Byly právě tři hodiny ráno 28.prosince. Už jen dva měsíce a šest dní ji dělily od čtrnáctých narozenin. Znuděně zaklapla knihu, oblékla si svetr a vyšla z pokoje na chodbu, z chodby po schodech dolů do kuchyně a z kuchyně do obýváku, kde se u krbu muchlali její rodiče. Usmála se a mírně si odkašlala.
Polekaně sebou trhli a koukli se na ni.
"Máš už dávno spát, Mer," zamračil se otec.
"Ano," přikývla. "Mám."
"Tak proč nespíš?" zamračila se na ni i matka.
"Nevím," pokrčila rameny a letmo pohlédla k vánočnímu stromečku. "Četla jsem si, odbyly tři a přestalo mě to bavit..."
"Meropo, okamžitě do postele!" přikázal otec nekompromisně a upravil si brýle.
"Mě se nechce... vy taky ještě nespíte," postavila si dívka hlavu a vzdorně postoupila k rodičům.
"My už jsme tak dospělí, mazej do pokoje!" otec se postavil. Matka, aby nezůstala pozadu - nebo snad aby zabránila případným sporům - také okamžitě vyskočila.
"To ale není fér... chováte se ke mě jako k dítěti! A já už nejsem dítě! Zato vy dva jste určitě dospělí!" vykřikla dívka a ustoupila.
"Ale?" naklonil otec hlavu a jízlivě poznamenal: "Takže my nejsme dospělí, princezno..."
"Měla jsem radši zůstat přes Vánoce ve škole!"
"Tak moment!" vykřikla matka. "Co to má znamenat? Ty nebuď drzá a ty na ni hned neječ!"
"Jsem tady čtyři dny a zatím jsme spolu akorát jedli a rozbalovali dárky! To bych na tom na hradě byla o sto padesát procent líp!"
"Ale to přece... Meropo..." zakoktal se otec překvapeně. "Mysleli jsme, že chceš být sama..."
"Nechci! A přestaň mi říkat tím blbým jménem!"
"Je to tvoje jméno!" ozvala se matka překvapeně.
"Je hrozný! Nelíbí se mi! Nechápu, jak jste mě mohli tak pitomě pojmenovat!"
Matka si s otcem vyměnila zaražený pohled. "Víte co, radši se posadíme..." navrhla pak matka opatrně.
Dívka neochotně sjela do křesla a rodiče si sedli proti ní.
"Mrzí mě, že se ti to jméno nelíbí..." ozval se otec po chvíli mlčení. "Jmenovala se tak žena, které je mi líto..."
"Paráda," zamumlala otráveně při představě rozedrané staré žebračky nebo pohledné uslzené dívky, jíž dal otec košem, když se rozhodl pro matku.
"Víš... zamilovala se do mudly a měla s ním syna, jenže zemřela chvíli po porodu, protože neunesla, že ji manžel opustil a vlastně nikdy nemiloval... jejího syna dali do dětského domova a... několik let poté, co opustil Bradavice..." otec se zajíkl, ale pokračoval, "zabil mé rodiče..."
"COŽE?!" zaječela dívka a vyskočila z křesla. "Tys' mě pojmenoval po matce lorda Voldemorta?!!!"
Matka tiše přelétávala pohledem z manžela na dceru a nic neříkala.
"Ano..."
"Jak... jak jsi to mohl... proč?!!" křičela a do očí se jí vlévaly slzy. Teď své jméno nenáviděla víc, než kdykoli předtím.
"Protože... jak už jsem řekl, mi jí bylo líto... byla nešťastná... její rodina ji nenáviděla, muž, kterého milovala, zradil... a z jejího syna nakonec vyrostl vrah."
"Proč... proč já?!! Proč se James nejmenuje Tom?! Nebo Rojvol, když už jsme u toho? Proč jsem to odnesla já?!!" zaječela. "Můj bratr se jmenuje po dědečkovi a já, se jmenuju po ženský, jejíž syn ho zabil!! To není fér!"
A s brekem se rozběhla zpět do pokoje. Cestu jí však zastoupil matka a pevně ji objala.
"Mer," oslovila ji láskyplně. "Nezáleží přece na tom, jak se jmenuješ... záleží na tom, že jsi naše a máme tě rádi..."
"On," zasyčela zlověstně, "mě má rád?! Při tom jak mě pojmenoval? Jak na mě v jednom kuse řve?!"
"Nemáš být drzá," ozval se nový hlas a všichni přítomní sebou trhli.
"To jsi tedy přišel brzo, Jamie," podotkla matka usmála se na mladíka, který nepozorován vstoupil do domu zatímco se rodina hádala.
"Tys' tady chyběl," odsekla dívka, vytrhla se matce z náručí a vyběhla do schodů.
Dokud za ní s hlasitým prásknutím nezapadly dveře, nikdo se nezmohl na slovo.
"Myslel jsem, že už jste jí to řekli dávno," podotkl pak mladík.
"Neřekli..." odtušila matka a smutně se podívala na otce.
"Já vím, že jsme měli, Ginn... ale..." pokrčil rameny a rozčileně si promnul rudou jizvu na čele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 26. října 2007 v 23:54 | Reagovat

kolik má Jamie??

Je to goood...

2 Denisa Denisa | 27. října 2007 v 14:18 | Reagovat

bezvadný už se těším co se z toho vyklube

3 Simonita Simonita | Web | 27. října 2007 v 14:22 | Reagovat

máš krásný designíík =o)))

4 Story-teller Story-teller | 27. října 2007 v 18:48 | Reagovat

[1] sedmnáct...

[2] taky se těším... ale abych se nepřetěšila...

[3] děkuju :)

5 Kikina Kikina | Web | 30. října 2007 v 14:02 | Reagovat

je to suprový ;-).. už se těšim na další část :))))... a dyzajník je taky krásný :D..

6 O_o O_o | 6. března 2008 v 8:35 | Reagovat

Mer má dnes narozeniny...by měla...bude..........mít...

7 Story-teller Story-teller | Web | 14. března 2008 v 7:31 | Reagovat

Uhodl... něco na ten způsob. XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama