Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

ii. Nečekané a ještě nečekanější

27. října 2007 v 18:46 | Story-teller |  Časy budoucí...
Tak. Druhý díl je tu. Doufám, že se vám bude líbit...


Ráno nepřineslo nic nového ani lepšího. U snídaně se sešla celá rodina v té 'nejlepší' náladě. James si unaveně podpíral hlavu a přemýšlel, kam založil půjčenou knihu od kamaráda (kterou už mu měl nějaký ten pátek vrátit), jeho otec byl poněkud nesvůj po noční roztržce s dcerou a právě jmenovaná byla na nejlepší cestě použít na otce Avadu. Jediná matka se usmívala a snažila se všem dodat radost. Leč přes všechnu snahu neúspěšně.
Po celou dobu snídaně vládlo mrazivé ticho, které se ani matka neodvažovala přerušit, a jakmile dojedli, každý se vydal po svých.

Meropa strávila celý den v pokoji, kde psala úkoly, jež jim učitelé přes Vánoce naložili. Ne, že by byla tak pečlivá, ale neměla na nic náladu a tak se rozhodla, že alespoň udělá něco užitečného. Večer, když James opět odešel na návštěvu k některému ze svých kamarádů a rodiče do divadla, konečně sestoupila z výšin. Odmítla s nimi obědvat a tak ponejprv zamířila do ledničky a poté do obýváku, kde zapnula televizi. Byla to jedna z mudlovských vymožeností, kterou si její rodiče docela oblíbili a pořídili.
Nějakou tu hodinku už sledovala romantický vánoční film, když někdo zazvonil. Trochu se lekla - nikoho nečekali - ale vstala a šla ke dveřím.
Opatrně otevřela a pohlédla na vysokého černovlasého muže, jenž stál před ní. Byla si jistá, že už ho někde viděla, ale nebyla sto si vzpomenout kde.
Než stačila cokoli říct, mužovy oči se překvapeně rozšířili a on užasle zamumlal: "Můj bože! Vypadáš úplně jako Lily!"
Meropa ucouvla. "Promiňte, ale... kdo jste?"
"Já... omlouvám se. Sirius Black, jméno mé," usmál se přátelsky a vysekl jí poklonu.
"Sirius Black?!" vykřikla a vytřeštila oči. Srdce se jí málem zastavilo a pak se prudce rozbušilo.
"No ano. Rodiče jsou doma?" zeptal se, jakoby si jejího úžasu nevšiml.
"Měla jsem za to, že už jste nějakou dobu... mrtvý!" vysypala ze sebe nakonec.
"Aha. Tohle. Nejsem..." odpověděl. "Rodiče jsou doma?"
"Ne. Jsou v divadle. Vyřídím jim, že jste tu byl a... můžete přijít zítra, to tady určitě budou," pozvala ho s úsměvem.
"Dobře. Díky, tak na viděnou," usmál se na ni znovu a zamířil pryč.
Ještě chvíli ho pozorovala, jak kráčí po zasněžené ulici a pak zavřela a vrátila se k filmu, který už ale příliš nesledovala. Zjevení muže, jenž měl být mrtvý ji poněkud vyvedlo z míry - stejně jako fakt, že ve svém věku a po všem, co prožil, rozhodně neměl mít havraní vlasy a neměl vypadat na čtyřicet!

Když film skončil, televizi vypnula a aby se odreagovala, rozhodla se nakreslit si do deníku všechny lidi, kteří jí ve škole lezou na nervy. Vystoupala tedy do svého pokoje a rozvalila se na koberci, kam si naházela pastelky a papíry a pustila se do práce.
Se dvěma pokreslenými papíry se prozatím spokojila a rozhodla se se zbytkem pokračovat, až bude čerstvější - přece jen se blížila jedenáctá a padala na ni únava. Odložila tedy všechny krámy na stůl a stáhla ze sebe sukni, triko a punčochy.
Pak se - jen v kalhotkách a podprsence - otočila, aby si z postele vzala noční košili.
"Áááááááááááááááá!"
Popadla neidentifikovatelný kus oblečení a rychle se za něj schovala. Před ní stál plavovlasý muž ve věku jejího otce a nápadně jí připomínal pár spolužáků. Povýšeně se usmíval.
"Co tady děláte?" šeptla, když přestala křičet. Levou rukou si přidržovala triko a pravou se snažila co nejnenápadněji nahmatat na stole hůlku. On si toho ale všiml.
"Acio hůlka!" zvolal a Meropin jedenáctiapůlpalcový vrbový proutek s perem ptáka fénixe se vznesl do vzduchu a skončil v jeho nastavené levici. Ušklíbl se. Meropa polkla.
"Kde je ten meč?" zeptal se pak Malfoy starší ledovým hlasem a stále na ni mířil hůlkou.
"Já... o žádném meči nevím... promiňte," pípla dívka a nenápadně se rozhlédla. Malfoy podrážděně zavrčel. Pak cítila, jakoby se jí něco prohrabávalo hlavou, něco zuřivě hledalo a rozhazovalo ostatní nakupené věci do stran. A náhle se to vítězoslavně zastavilo a v pevné ruce svíralo zoufale se svíjející vzpomínku...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 27. října 2007 v 19:27 | Reagovat

chudáček, vzpomínka, taky bych se vzpouzela!!!

2 Kikina Kikina | Web | 30. října 2007 v 14:05 | Reagovat

hehe jo já taky :D... ale je to vážně super ;-)

3 Kačka Kačka | 6. listopadu 2007 v 22:58 | Reagovat

moc by se mi nelíbilo, aby se mi někdo přehraboval v myšlenkách...chudák

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama