Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

IV. Návštěvy

5. října 2007 v 15:31 | Story-teller |  Něco se zvrtlo
Dudleymu bylo jedenáct a Harryho to čekalo za pár dní. Právě seděli na lavičce před dveřmi nemocničního pokoje. Byli na návštěvě u matek. Tedy, přesněji čekali, až je jejich otcové pustí dovnitř. Jejich matky totiž už několik let vypadaly jakoby spaly, ale neprobouzely se. Vernon tvrdil, že mudlové tomu stavu říkají kóma. Harry se nad tím slovem kolikrát zamýšlel a připadalo mu legrační. Připadalo mu, že zní tak nějak dutě. Nebýt toho, že Dudley zbledl kdykoli to slovo zaslechl, byl si Harry jistý, že by se při teorii dutých slov oba dost dobře bavili.

"Lily... Harrymu včera přišel dopis do Bradavic... těšil jsem se, až ho spolu půjdeme vyprovodit a ono to takhle..." odmlčel se James a hrdě potlačil slzy. Připadalo mu hloupé mluvit na někoho, kdo se nehýbe a nedá mu žádným způsobem najevo, že ho vnímá, ale potřeboval se svou ženou mluvit. Potřeboval jí toho tolik říct... jen kdyby mu odpověděla. "Dudleymu nepřišel. Mrzí mě to, s Harrym jsou jedna ruka... určitě by byli oba rádi, kdyby šli do školy spolu. Tak jsme mu s Vernonem aspoň zaplatili Výběrovou geologickou střední... Mělas' vidět Harryho, když zjistil, že Dudley půjde na jinou školu."
Černovlasý muž se odmlčel a smutně se zahleděl na druhý konec pokoje, kde u postele své ženy seděl jeho švagr. Lékouzelnící je obě dopravili k Mungovi, protože prý byl vzduch cítit magií a nechtěli riskovat, že by se něco nepatřičného semlelo v mudlovské nemocnici.
"Lily... moc mi chybíš. A Harrymu taky. Prober se, prosím tě..." zašeptal a stiskl její bezvládnou ruku. Pak si povzdechl a tiš zavolal na švagra: "Můžu sem pustit kluky, Verne?"
Vernon přikývl a tak James vstal a pustil syna a synovce dovnitř.
Harry se vrhl k matčině posteli a vychrlil na ni své zážitky za poslední měsíc. Až po dobré půlhodině konečně utichl. Pak chvíli hleděl na matčiny zavřené oči a padl otci do náruče. Nesnášel tyhle návštěvy v nemocnici. Vždycky, ale opravdu vždycky brečel. A pokaždé se zařekl, že příště se ovládne, že už je přecevelkej a nebude brečet jak nějaký mimino. Ale doposud mu to ani jednou nevyšlo. Dudley to zvládal líp. Nikdy nebrečel, jenom svou mámu držel za ruku a smutně se usmíval. vypadal, že se každou chvíli zhroutí, ale když se ho někdo otázal, zad-li je v pořádku, s klidem odvětil, že ano. Nikdy matce nic nevyprávěl. Myslel si, že i kdyby ho slyšela, nevnímá ho.
Za další půl hodiny se James podíval na modře světélkující hodinky. Povzdechl si.
"Měli bychom jít," upozornil svého syna polohalsem. Harry se rozloučil, neochotně se zdvihl a vyšel z pokoje, slyšel ještě, jak jeho otec mluví se strýcem a bratránkem a za chvíli už všichni tři stáli na chodbě s ním.
"My teda jdeme s Harrym ještě do Příčné. Sejdeme se za tři hodiny u auta?" zeptal se James, když vyšli ven.
"Dobře, my jdeme s Dudleym... tak různě..."

"Harry, netvař se tak utrápeně. Já vím, že máš mámu rád, já ji taky miluju... ale ona se určitě brzy probere a pak budeme zase rodina," utěšoval syna James, když kráčeli Příčnou ulicí zpět k Děravému kotli. Sám ale cítil naprosto stejnou sklíčenost a zármutek, jako Harry. Jistota, s níž mu sliboval, že se maminka probere měla v sobě víc falši než umělá jahodová příchuť. Ale horší než si lhát bylo ztratit naději. "Pojď, koupím ti zmrzlinu," zastavil se u cukrárny.
Harryho ledová hmota přece jen vytrhla ze zádumčivosti a za chvíli se už s otcem vesele smál.

Toho odpoledne přišel na návštěvu Sirius.
"Remus nepřijde?" divil se Vernon, když mu otvíral dveře.
"Není mu prý dobře,"odpověděl Sirius a nenápadně mrknul na Jamse. "Tak co podnikneme dnes?!" obrátil se na kluky, kteří právě přilítli z pokoje.
"Navrhuju bitvu o koláč!" vykřikl Dudley a Harry ho nadšeně podpořil.
"Oukej!" zasmál se Sirius a vyběhl na zahradu. "Když vyhraju, dostanu ho já, když vy, rozdělíte si ho."
James, který vyšel na zahradu za nimi se začal smát. "Ty nemůžeš nikdy vyhrát, Tichošlápku! Na tyhle dva je i veškeré tvé umění krátké."
Vernon, který se pro tentokrát ujal role hostitele, si v kuchyni tiše pobrukoval při krájení onoho dotyčného kusu potravin. Mimoděk vyhlédl z okna a zarazil se. Na chodník ustála postava v černém plášti s kápí přetaženou přes halvu. Světlovlasý muž tiše odložil nůž a co nejnenápadněji se přesunul ke dveřím na zahradu. Měli sice v okně záclony, přes které by nemělo být vidět, ale znal kouzelníky natolik dobře, že tušil, že záclony pro ně nemusí znamenat nic.
"Jamesi," oslovil švagra, který se opravdu dobře bavil sledováním nerovného zápasu Harryho a Dudleyho se Siriusem. Sirius (samozřejmě) vedl.
Tmavovlasý muž se vesele otočil a když si všiml ustaraného výrazu ve Vernonově tváři, zvážněl. "Co je?"
Vernon kývl hlavou ke vchodovým dveřím. James se k nim vydal a opatrně vykoukl skrz záclonku na nich. V tu ránu byl u Siriuse a kluků.
"Okamžitě dovnitř," přikázal nekompromisně. Sirius se zatvářil překvapeně a kluci rozmrzele. Nicméně otce/strýce poslechli.
"Co se stalo, Jamesi?" vyptával se Sirius.
"Máme návštěvu, Siriusi," sdělil mu vážně jeho přítel. "Někdo v černým na chodníku před domem."
"Kruciš..."
Zatímco Vernon s kluky zamířil do kuchyně, James se Siriusem zamířili k oknu v obýváku.
"Co te-" začal Sirius, ale postava v černém prudce vytáhla hůlku, namířila ji za sebe a zeleně se zablesklo. Za postavou někdo vykřikl a na zem se sesypalo čísi tělo.
"No naz-" začal tentokrát James, ale i on byl přerušen. Do postavy v černém, dříve než stačila cokoli udělat, narazilo ze stran několik červených paprsků. Okamžitě se zhroutila k zemi. V tu ránu byli James a Sirius na nohou a vyběhli před dům. Dříve, než se ležící postavy chopil jakýsi mužík v hnědém hábitu, Sirius na ni letmo pohlédl.
"Belatrix..." vydechl šokovaně. "Jak se sem dostala?"
James mezi tím prohlížel její oběť. "Amadeus Snowfolk... byl to dobrej chlap..." otočil se k domu. "Vy dva okamžitě dovnitř!" zařval.
"Zajímalo by mě, jak tohle vysvětlí..." zamumlal Sirius a zachmuřeně se zahleděl na bystrozory, jichž se kolem najednou vyrojilo několik desítek.
"To mě teda taky..." přikývl James.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 5. října 2007 v 18:11 | Reagovat

ha ivan!!

chudák Li...Tuny!!!

2 Story-teller Story-teller | 5. října 2007 v 23:52 | Reagovat

Ivan? Kde?! O_o

Tuny... hm... sympatizuješ s divnejma lidma XD

3 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 10. října 2007 v 21:47 | Reagovat

jsou jako moje rodina, né oni jsou moje rodina, já jsem oni oni jsou já...

4 Kačka Kačka | 8. listopadu 2007 v 16:28 | Reagovat

zajímavý...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama