Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

Kapitola 3: Tváří v tvář Pánu zla

9. října 2007 v 14:42 | Story-teller |  Není cesty zpět
Tahle kapitola mi přijde taková hodně divná, Voldy mi moc nejde, ale snad, snad to čtení přežijete...


Přemístila se na okraj útesu, tam kam ji Pán zla volal. Byla černočerná tma, na skalách skučel prudký vítr a profukoval ji až na kost. Dole pod útesem hučel příboj, jakoby se jí snažil připomenout její malost a bezvýznamnost.
Poklekla a sklonila halvu: "Můj Pane..."
"Trvalo ti to dlouho."
Bezděky se zachvěla. Zimou to rozhodně nebylo. "Byl u mě bratr. A když odcházel, objevil se Malfoy..." odpověděla tiše, ačkoli tušila, že jí to nebude příliš platné.
"Malfoy?"
"Ano, můj Pane. Draco Malfoy," upřesnila.
"Ten tě nemohl zdržet."
Mlčela. Pán zla si její mlčení vyložil správně. "Máš strach, že se někdo dozví, cos' udělala," řekl a v hlase mu zaznívalo pobavení.
"Ano, můj Pane..." Nemělo smysl lhát.
"Nicméně zpoždění je neomluvitelné a neodpustitelné."
"Můj Pane..." začala, ale nestihla větu dokončit. Zasáhla ji nezkrotná vlna bolesti a ona se svíjela na ostrých kamenech jen několik desítek centimetrů od prudkého srázu.

Když se po chvíli zdvihla ze země, po tvářích jí tekly slzy a z rozedrané kůže krev. Halenka ani kalhoty neunikly poškození.
"Byl-li u tebe tvůj bratr, musíš vědět, že plánuje svatbu," oznámil Pán zla.
Krev jí ztuhla v žilách. Ale lhát nemohla. Polkla. "Ano."
"Chci, abys zabila tu mudlovskou šmejdku, Grangerovou."
Vytřeštila oči do tmy, kde tušila svého pána. Polkla. To nemůže!
_______________________

Pravidlo druhé: 'Následník Nebelvírův nikdy nepřistoupí na stranu Zla, ať je situace kritická nad míru.'

Byl konec školního roku.Ona měla jít příští rok do posledního ročníku a Harry dostal několik OVCÍ a byl přijat na školení pro bystrozory. Čekaly je báječné prázdniny. Jenže jak se zdálo, Harry se nemínil o prázdninách nudit. Dva dny před odjezdem, když se oba Weasleyovi, on a Hermiona poflakovali u jezera, odtáhl ji kus dál za křoví a řekl, že jí musí říct něco důležitého.
Vyčkávavě se na něj zahleděla a usmála se.
"Víš... chci o prázdninách hledat Voldemorta. Ale nechci, aby on našel mě. Nebo spíš... tebe..." odmlčel se.
Nechápavě nakrčila obočí. "Co tím jako chceš říct?"
"No... víš, že tě miluju. A on to určitě ví taky... nechci... nechci, aby se ti něco stalo."
Vytřeštila oči a několik minut na něj mlčky zírala. Začalo jí svítat.
"Lásko?"
"Ty... ty! Neříkej mi lásko, když se se mnou chceš rozejít!!!" zaječela.
"Ale... já... nechci!" zvolal zoufale a ustoupil o krok dozadu. Ona zuřila. "Já tě miluju! Nechci se s tebou rozejít! Jen... chci, abychom si dali pauzu, víš. Nechci tě ztratit..."
"A ty si myslíš, že já tě nemiluju?! Nehodlám předstírat, že tě nemám ráda jen proto, že máš strach z bandy tupců s počmáranejma rukama!!!!"
"Smrtijedi rozhodně nejsou tupci a ty víš, čeho jsou schopní. Nemůžeš brát Voldemorta na lehkou váhu," vyčetl jí mírně.
"Neberu ho na lehkou váhu! Ale ty si ještě pořád myslíš, že jsem ta malá holka, kterou jsi musel zachránit z Tajemné komnaty! Nejsem!!"
"Ale to já přece..." odmlčel se a položil jí ruce na ramena, aby ji zklidnil. "Mám o tebe starost."
Zhluboka se nadechla. "Tak co teda chceš?" zeptala se ho ledovým hlasem.
"Nebudeme si psát. Nebudeme se vídat. Jako kdyby byl konec -"
"Ale to
bude konec! Když se neuvidíme, když si nenapíšeme - to bude konec. Prostě bude po všem!" zaječela a do očí jí vhrkly slzy.
"To přece není pravda. Vždycky tě budu milovat. Jenom se nějakou dobu neuvidíme."
Zle se ušklíbla. "A s kým se uvidíš, tu 'nějakou dobu'?"
"No... Rona asi vaše mamka nepustí... ale Hermiona ří-"
"HERMIONA?!!"
"No..." zarazil se a pohlédl na její nevěřícný obličej.
"Takže se mnou se neuvidíš, ale s Hermionou ano?!"
"U Merlina nezačínej s tím! Jsi úplně jako Cho -"
"
Nesrovnávej mě se svou minulou holkou!!!" zařvala a tvář se jí zkřivila vztekem.
"Promiň! Tak jsem to..."
"To je mi jedno!! Když se se mnou chceš rozejít, tak mi to řekni rovnou!" zaječela znova a popuzeně si otřela slzy, které jí mermomocí stékaly po tvářích.
Mlčky na ni zíral.
"HRDINO!" vykřikla bolestně a vyběhla z houští.
Ron a Hermiona se jí okamžitě začali věnovat, ale ona Hermionu prudce odehnala a na bratra křikla, ať ji nechá.
Přes slzy skoro neviděla, kam běží a tak se stalo, že se náhle rozplácla do trávy. Zdvihla se jen natolik, aby se mohla posadit, když k ní doběhl Ron.
"Co se stalo?!" zvolal a klekl si k ní. Tolik se za ten rok změnil. Z přihlouplého ignoranta vyrostl ve starostlivého bratra.
S mnoha vzlyky mu vylíčila průběh rozhovoru s Harrym.
"Co blázníš?" vykulil na ni oči. "Vždyť Harry to určitě nemyslel jinak, než to říkal..."
"Opravdu si to myslíš, Rone?" zeptala se nejistě. On přece Harryho znal líp než ona.
"Jo," přikývl její nejmenší velký bratr. "Běž za ním a promluvte si... musím uznat, že ti svůj úmysl oznámil fakt taktně," ušklíbl se s nádechem ironie v hlase.
Zvedla se tedy a šla za Harrym. Když došla k místu, kde předtím seděli Ron a Hermiona, zastavila se a vykulila oči. Nevěřícně potřásla hlavou, ale ani tehdy zvláštní scéna nezmizela.
Hermiona Harryho objímala a hladila ho po vlasech. On upíral uslzené oči někam za ni.

"Nesmíš si to tak brát... Ona to pochopí, není už malá. Řekls' jí to... dost bez obalu," chlácholila Hermiona jejího kluka.
"Nechtěl jsem... jí ublížit. Miluju ji, Hermiono!" vykřikl a pohlédl své kamarádce do očí. Několik vteřin na sebe jen tak zírali.
"Víš... ona možná..." nedokončil myšlenku a Hermionu políbil.
Rudovláska, která je sledovala, vykřikla, ale oni si toho vůbec nevšimli.
Když toho konečně nechali, usmáli se na sebe.
"Líbáš líp než Ron," poznamenala Hermiona a zálibně si prohlížela Harryho tvář.
"Máš nádherné oči..." zasnil se Harry, aniž by ji vnímal. "Jestli to bere jako rozchod... tak mi to vlastně ani... nevadí... Hermiono?"
"Kašlu na Rona! Myslela jsem, že ho miluju, ale co on je oproti tobě..."
"TY!!!!!!!!!!!!!!!!!" zaječela rudovlasá dívka jakoby ji někdo právě vraždil. Harry a Hermiona od sebe uskočili, jakoby se spálili. "TY!!!!"
"Miláčku..." začal Harry opatrně.
"Jdi k čertu! Viděla jsem vás! Slyšela jsem vás!" křičela dívka a upírala na ně nevěřícný pohled. Kdyby slyšela kohokoli jiného, jistě by se dobře bavila nad jejich hloupými replikami, ale... on to nebyl nikdo jiný.
"Ehm... co... co všechno... jsi slyšela?" zeptal se ještě opatrněji.
"VŠECHNO! Úplně všechno! Vy - ..." odmlčela se a přivřela oči. Když je znovu otevřela, šlehaly z nich blesky spalující nenávisti. Ani sám lord Voldemort by v tu chvíli nenahnal Harrymu a Hermioně tolik strachu. Náhle se setmělo. Harry poplašeně zdvihl hlavu. Nad ním a Hermionou poletovali obří netopýři a chystali se na ně vrhnout.
"Nenávidím tě!!" vykřikla dívka a rozběhla se zpět k bratrovi.
Ron seděl v trávě a čekal na ni. Když ji uviděl, zhrozil se. Než však stačil cokoli říct, všechno mu vyklopila sama. Nevěřil jí.
"Tak se přesvědč sám!" zvolala zoufale.
Nejistě pokrčil rameny a odešel. Za několik minut se vrátil. Bílý jako stěna. Jeho sestra se na něj usmála úsměvem, v němž se mísila touha po pomstě, zoufalství, nenávist, smutek a lítost. Po veselí ani stopa.
_______________________

"Její existence je čím dál tím víc na obtíž mým plánům. Navíc nic Pottera tak neoslabí, jako když zabijeme ji."
Mladá žena se otřásla. Ano. To je pravda.
"A co se týče Pottera, přivedeš-li ho ke mě, lord Voldemort umí ocenit zásluhy..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačka Kačka | 7. listopadu 2007 v 21:53 | Reagovat

náhodou jsi Voldemorta zvládla dobře...až mi z toho mrazí v zádech

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama