Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

Kapitola 4: Říct 'ne' Pánovi zla

13. října 2007 v 18:31 | Story-teller |  Není cesty zpět
Máme tu další díl, omlouvám se, jsou to hlavně vzpomínky, jak záhy zjistíte, ale snad to přežijete... a snad přežijete i lorda Voldemorta, Pána zla, Tomíka (tohle mu neříkejte, jinak mě zaavaduje), protože mi moc nejde. Ale aspoň je usměvavej, ne?


Dívka mlčela, ale myšlenky jí v hlavě poletovaly jako šílené.
Pán zla však nebyl zvyklý, aby mu někdo neodpovídal. Z jeho hůlky vyšlehly rudé jiskry, které jen o několik milimetrů minuly její tvář.
"Můj Pane..." začala opatrně a vylekaně.
"Víš, co po tobě chci. Tak to udělej. Víš, jak končí ti, s nimiž nejsem spokojen."
Polkla. "Ano..."
"Takže můžeš -"
"Můj Pane, já -"
Jen málokdo si troufal přerušit Pána zla a nebyl za to potrestán. Bylo nad zářnost zla jasnější, že křehká rusovláska mezi těch několik šťastných nepatří.
"TICHO!" zahřímal lord Voldemort. "Crucio."

"A teď už zmiz," přikázal Pán zla pohrdavě, když se dívčina roztřeseně zdvihla ze země.
Setřela si slzy z očí a krev z roztrženého rtu. Útes byl vážně skvělým místem pro noční dýchánek s Pánem zla.
"Můj Pane," oslovila jej prosebně.
"Co ještě chceš?" zaznělo jí ledově u levého ucha. Poplašeně se otočila a zahleděla se lordu Voldemortovi do krvavě rudých očí.
________________

Necelého čtvrt roku po rozchodu se Seamusem byla v Londýně. Pozval ji Lupin, chtěl si s ní promluvit. Tušila, oč mu jde, ale přesto přijela. Lupin nikdy nenaléhal, jen se ji snažil přesvědčit, aby se s matkou usmířila. Když jej ujistila, že se domů vracet nechce, převedl řeč jinam. Proseděla a prosmála u něj celé odpoledne až do večera, kdy nastal čas, aby odešla. Letmo pozdravila ex-Tonksovou, která právě přišla domů a už před nějakou dobou se nechala přesvědčit k oslovování Nymph, a vydala se k Děravému kotli.
Uvnitř naneštěstí narazila na dvojici, již si už nikdy nepřála vidět. Harry seděl na lavici u stolu s hlavou položenou na Hermionině rameni. Právě, když hlavu zvedal, aby ji políbil, všiml si své ex, jíž se nepodařilo včas změnit směr. Pozval ji ke stolu a ona, přinucena pravidly slušného chování, si sedla naproti nim.
"Ahoj, jak se máš... dlouho jsme se neviděli," prohodilHarryvesele. Dívka usoudila, že má trochu popito.
"Jde to," odpověděla hlasem, který jasně naznačoval, že je jedině šťastná, že se již dlouho neviděli a neměla by nic proti tomu, aby tato doba byla ještě delší.
"To jsem rád! A co jsi dělala?!" ptal se Harry vesele dál. Hermiona, která zřejmě přinapilá nebyla, vycítila, že rusovlásce není jejich společnost příliš vítaná. Rozpačitě se tedy otázala: "Bydlíš... tady v Londýně?"
"Ne. Byla jsem na návštěvě u... Remuse. Nevíte někdo, kolik je hodin?" otázala se mladá žena s falešným úsměvem.
"Ah... asi... asi už budeš unavená, že?" pousmála se slabě Hermiona a rozhlédla se po hodinách.
"Vždyť je ještě brzo! Kam by chodila? Určitě je ráda, že nás vidí, ne?" zvolal vesele Harry.
"Harry, lásko, ona
není šťastná, že nás vidí, víš..." upozornila jej jemně Hermiona a vrhla na dívku omluvný pohled.
"Není...?" zeptal se přihlouple.
"Víš, s kým mluvíme?" nadhodila Hermiona a znovu se omluvně usmála směrem k ní: "Dostali jsme devět Smrtijedů, tak trochu slavíme..."
"Ehm..." podotkl Harry a z kapsy vytáhl brýle, usmál se, nasadil si je a rázem vystřízlivěl. "Ehm... ahoj. Omlouvám se."
"V pořádku. Už odcházím."
Původně měla v plánu se z hostince přemístit, ale po tomto nemilém setkání se rozhodla pro procházku na uklidnění. Zvolila Příčnou ulici. U dveří na dvorek se ještě ohlédla. Harry se právě vášnivě líbal s Hermionou. Nenávistně po něm šlehla pohledem a vyšla ven.

Dva dny poté stála na ministerstvu kouzel. Čekala, až kolem půjde jistý gentleman. Měla štěstí. Až do haly jej doprovázel ministr kouzel, jímž byl ještě stále Kornelius Popletal. V hale si potřásli pravicemi, 'jistý gentleman' vrhl znechucený pohled na fontánu pojednávající o lži a rozloučili se. Rozběhla se k němu.
"Ehm... pane Malfoyi?"
Překvapeně se otočil a když zjistil, kdo jej ruší, na tváři se mu ustálil pohrdavý výraz.
"Přejete si, slečno Weasleyová?" zeptal se chladně.
"Paní Finniganová... a ano, chtěla jsem vás o něco požádat."
Malfoy starší se povýšeně ušklíbl a prohodil: "Předpokládám, že ne zde,
paní Finniganová?"
"Ne, to ne..."
"Pojďte se mnou."

O tři hodiny později stáli v prostorném sále z černého mramoru. Před nimi se tyčil muž s rudýma očima a hadím obličejem. Černý plášť se táhl několik metrů za něj.
"Můj Pane," začal pan Malfoy.
"Luciusi... čemu vděčím za tvou návštěvu?" otázal se Pán zla. "A co tu dělá dcera Arthura Weasleyho, velkého Brumbálova přítele?"
"Přišla ke mně s velmi zajímavou žádostí, můj Pane."
Dívka sklopila pohled.
Lord Voldemort se rozesmál. Rusovlásku zamrazilo.
"Z jakému naivního důvodu se chceš stát pomocnicí Pána zla?" zeptal se pak, očividně pobaven.
"Já..." zaváhala. Cítila, jak si něco pohrává s jejími myšlenkami a vzpomínkami, jakoby nebyly ničím víc, než sbírkou motýlích křídel. Chtěla tomu zabránit, ale věděla, že nesmí. "Já..." zarazila se znova. "Nenávidím Harryho Pottera," přiznala pak.
A lord Voldemort se znovu rozesmál. "Nuže dobrá,
paní Finniganová. Ruku!"
Dívka, s očima vytřeštěnýma strachem, mu váhavě podala levou ruku.
Co budu dělat, když mi přikáže někoho zabít?! napadlo ji. Nechci nikoho zabít! Chci jen stát proti němu...
Pán zla se zarazil. "Být v mých službách neznamená jen zabíjet. Ovšem je lepší," řekl tónem, který naznačoval, že je to takřka bezpodmínečně nutné, "nemít v tomto ohledu zábrany. Mnoho nepřátel nestačí jen zastrašit. Jsou ochotni bojovat do posledního dechu"
Pak na ni ukázal hůlkou. "Budeš mi věrná, i když udělám tohle?" zasyčel a pak vyslovil jasně a zřetelně slovo:
"Crucio."
Rusovlasá dívka poprvé v životě pocítila nevyslovitelnou bolest, již si nepřála nikdy znova zažít. To už by raději potkala Harryho! Myslela, že tu bolest nepřežije.
Přála si, aby ji nepřežila.
Náhle vše ustalo a nad ní se skláněla tvář Pána zla. "Nuže?" usmál se hadím úsměvem.
"Přísahám..." zdvihla se na nohy, ačkoli měla chuť schoulit se do klubíčka vzlykat.
"Ruku."
Znovu k němu natáhla levou ruku, on ji uchopil a zapíchl do ní konec své hůlky. Několik chvil se nic nedělo, ale pak začalo místo doteku zeleně žhnout a nehorázně pálit. Snažila se nevykřiknout, ale nedokázala to. Pak Pán zla hůlku odtáhl po dívčině jemné kůži se začaly kreslit tenké, žhnoucí linky.
"Nikomu o ní neřekneš, Luciusi," oznámil lord Voldemort nekompromisně Malfoyovi staršímu. "
Nikomu. Komu bys řekl, zemře."
Dívka v hrůze zírala na symbol, jenž se jí pomalu vykresloval na předloktí, jakoby si teprve teď uvědomovala, k čemu se 'upsala'.
Pán zla ji chvíli pozoroval a pak se přemístil pryč.
"Zrada znamená smrt," oznámil jí chladně Lucius Malfoy. "Zmizte odtud. Nedovažujte se mě kontaktovat. Nebo kohokoli jiného, o němž byste shodou okolností věděla, že..." řekl jí ještě Malfoy a bez rozloučení zmizel.
Přemístila se domů. Až tam omdlela.
________________

"Můj Pa-pane..." vykoktala. "Já... je nutné... ji... ji zabít?"
"Řekl jsem: zabij ji. A ty se mne ptáš, ty se ptáš Pána zla, zda je nutné... ty pochybuješ o tom, co jsem řekl?!"
"Ne! To ne, můj Pane," odpověděla rychle. "Ale... ona byla po dlouho dobu... nedokážu nikoho zabít... nemůžu zabít člověka," pronesla třesoucím se hlasem. "Můj Pane." Co to proboha dělám! On mě zabije! Proč jsem se k němu přidávala?! Já nechci zabíjet lidi! Co jsem to udělala? Merline, pomoz mi!
"Nemůžeš zabít člověka..." opakoval Voldemort užasle. S odporem si prohlížel dívku klečící před sebou a pak se tiše, nepříjemně rozesmál. "Jsi Smrtijed. Což znamená, že bezpodmínečně vykonáš vůli Pána zla," řekl pak.
Dívčina se rozklepala. Chci být proti Harrymu. Chci. Jsem ráda, že sloužím Voldemor- Pánovi zla. Ale nestane se ze mě vrah!! znělo jí v hlavě.
Lord Voldemort ji vyčkávavě pozoroval. Na rozdíl od ní v temnotě viděl. Tušil, že svádí určitý vnitřní boj. Boj mezi strachem a svědomím.
Pak rusovláska odhodlaně zvedla hlavu. Tohle je konec, pomyslela si a rozhodla se říct 'ne' Pánovi zla.
Spíš tušila, než viděla, že zdvihl hůlku a namířil ji na ni.
Bezděky zavřela oči a vzpomněla si na sametový hlas a hluboké oblačně stříbřité oči Draca Malfoye.
"Dobrá, bude tedy ještě nějakou dobu žít..." poznamenal Voldemort a vyřkl kletbu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 14. října 2007 v 14:55 | Reagovat

Já ho taky miluju!!!

2 Story-teller Story-teller | 14. října 2007 v 16:36 | Reagovat

Draca nebo Tomíka?

3 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 15. října 2007 v 19:32 | Reagovat

Hádej, Dračíčka!!!

4 moja moja | 12. prosince 2007 v 15:35 | Reagovat

hustý!!!! je to fakt pěkný! takový hezký a záživný!!! určitě pokračuj

5 Story-teller Story-teller | 12. prosince 2007 v 21:54 | Reagovat

Kuju... pokračovat budu... dokonce to už i mám rozepsaný, ale... ještě nevím, kdy to taky dopíšu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama