Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

Dētestō tē, monstrum dē lūnā plēnā

24. listopadu 2007 v 23:40 | Story-teller |  Stendeloun
Dnes je úplněk. Přidávám zde povídku. Chtěla jsem ji přidat až později, ale příští úplněk je za měsíc a já nechci tuhle povídku zveřejňovat na Vánoce. Bojím se, že mě za ni budete nenávidět. Jsou tam děti, je tam krev a je tam jeden opravdu ošklivý... nestvůra. Je to smutná povídka, podle mě. Možná, možná, že vám se bude zdát trapná až překombinovaná, ale... nechám hodnocení na vás. Hlavně se, prosím, nezlobte.

Zatímco jeho tři přátelé už dobrou půlhodinu dospávali prožité dobrodružství, on nemohl spát. Seděl na parapetu okna shlížejícího na školní pozemky s tváří opřenou o studenou tabulku skla. Nemohl spát - ačkoli byl nejunavenější ze všech. Zatímco oni trávili včerejší noc v teplé posteli, on... včera byl úplněk.
Zničeně se zahleděl do temnot Zapovězeného lesa. Jak dlouho ještě... jak dlouho ? Po zádech mu přeběhl mráz. Na tohle nerad vzpomínal. Ne proto, že by... ale i kvůli... Potřásl hlavou. Teď na to nesmíš myslet, pokáral se.
Unaveně si povzdechl a přece jen se odloudal do postele. Několikrát se převalil a upadl do bezesného spánku. Bezesného? Zpočátku ano...

Dva chlapci - jeden snad osmiletý a druhý asi o rok mladší - seděli na louce propadající se do šera. Vlahý letní vánek jim kolem hlavy nesl vůni vřesu a borového jehličí. Seděli vedle sebe a něco si špitali. V domku nedaleko nich už svítila dvě okna a vrhala na louku dlouhé zlatavé pruhy. Uvnitř se míhaly stíny.
Chlapci zvedli pohled k obloze a vzrušeně si ukazovali hvězdy pozvolna se objevující na nebi. Vítr zahnal poslední mraky a na louku, domek i přilehlý les padly chladivé paprsky měsíčních nitek. Oba dva zasněně pozorovali bledou kouli nad sebou.
Kdesi v lese zavyl vlk a zahoukala sova.
Ani jeden z chlapců se nepohnul. Na tohle byli zvyklí. Jen v domku zavládl jakýsi ruch.
Starší chlapec sklopil oči a mimoděk zahlédl černý stín mihnuvší se na samém kraji lesa. Zachvěl se. Takhle blízko nebývají. Přesto však do druhého jen mírně šťouchl loktem. Dveře domku se otevřely a vpustily tak na louku další pruh zlata.
"Pojďte už dovnitř, kluci!"
Neochotně se zvedli a vykročili k domku. Černý stín popocházející na kraji lesa bleskurychle vyrazil k nim. Nevšimli si ho. Byl jako vítr - rychlý a tichý.
Teprve, když se k nim přiblížil na několik kroků, se oba chlapci otočili a postava ve dveřích vykřikla a rozběhla se k nim. Mladší z chlapců vykřikl a starší do něj strčil a zvolal: "Utíkej!"
Oba se rozběhli, ale šelma byla rychlá, velice rychlá. Mohutným skokem dopadla na záda obou chlapců - nerozdělili se, běželi vedle sebe a byli malí, příliš malí na to, aby pro vlka byli soupeři. Postava běžící od domu se zarazila. Zděšeně vykřikla a rychle začala něco hledat po kapsách.
Vlk ovšem nečekal. Masivní tlapou k sobě obrátil mladšího z chlapců a zakousl se mu do krku. Chlapec křičel a druhý, jenž se pokoušel se šelmou bojovat, mu zdatně sekundoval. Obzvláště poté, co první křičet přestal. Z krční tepny se mu valila krev a po tvář tekly slzy. Vlk, bez nejmenšího váhání, přesunul svou pozornost jinam - začal mladšímu cupovat hrudník.
Druhý chlapec do něj jen zoufale bušil a křičel: "Nech ho být!" Nemělo to naneštěstí žádný účinek. Postava běžící od domu též křičela, ale něco docela jiného: "Běž pryč! Utíkej domů!
Chlapec neposlouchal. Vlk zřejmě třetího účastníka boje vyhodnotil jako někoho s kým se musí počítat - přinejmenším jako s otravným faktem. Ohnal se po něm a dopadl mu oběma tlapami na ramena. Chlapec vyjekl, ale zoufale se ostrým zubům bránil rukama. Vlk se mu tedy zakousl do levé ruky. Chlapec vykřikl a zahleděl se tvorovi do očí. Dvě úzké žluté štěrbiny, příliš inteligentní na obyčejného vlka. Náhle zvíře nad ním smetlo jasný záblesk světla - kouzlo. Postava se konečně dostala tak blízko, aby byla schopna zasáhnout do boje. Chlapec, polykaje slzy bolesti, se okamžitě zvedl na kolena a doplazil se k druhému, jenž se držel za krk, avšak ránu ucpat nedokázal. Pro dětské ruce byla příliš velká. Tmavá tekutina barvila trávu okolo. Chlapcova hruď se namáhavě zvedala v zoufalé snaze přežít.
"Rome," vzlykl starší chlapec. Druhý jen něco zachroptěl a upřel kalné oči na něj.
Náhle vedle klečícího dopadla udýchaná postava muže. Hůlku upustil vedle sebe. A neschopen slova zíral na obě děti. Oba své syny.
"Rome... Romule..." pokusil se. "Romule... odpusť... zapomněli jsme,... že je dnes... úplněk..." oddechoval a po tvářích se mu řinuly slzy. "Reme... pojď sem," přitáhl k sobě klečícího a pevně ho objal. Nespouštěl při tom bezmocný pohled z ležícího.
Celou minutu setrvali v tichu. Pak za nimi zašustila tráva. Muž nahmatal hůlku a prudce se otočil. Běžela k nim ženská postava a měsíc, němý pozorovatel a viník, jí zářil ve vlasech. Muž chlapce pustil a mlčky na ni hleděl, dokud neklesla na kolena z druhé strany umírajícího.
"Ne..." zašeptala a z velikých, krásných očí se začaly sypat perly. "Romule, miláčku..." Chytila chlapci tváře. Zvedla prosebný pohled k manželovi. "Nemůžeme... nemůžeme něco udělat?"
Bezvýrazně zavrtěl hlavou a chytil svého staršího syna za ruku. Žena se rozvzlykala a vtiskla mladšímu chlapci polibek. Jednou rukou sklouzla na rozsápaný krk, jakoby snad ona mohla zastavit krvácení. Nebylo však možné mu rychle pomoci - ať už na jeden nebo na druhý břeh řeky mrtvých. Skupina mlčky - nepočítáme-li vzlyky a zrychlený dech - setrvávala na louce, dokud dítě za několik okamžiků nevydechlo naposled. Šelma - vlk - vlkodlak - vrah se už neobjevila. Zatímco zde seděli, odplížil se zpět do skrytu lesa, veden spíše instinktem než rozumnou úvahou - otec by jej bez nejmenších okolků zabil.
"Co uděláme?" zašeptala žena a roztřeseně dítě pustila. Druhý chlapec strnule zíral do mrtvé tváře svého bratra. Jak bylo ještě před chvílí vše krásné...
"Nevím..." zamumlal její muž a nepřítomně zíral před sebe. Žhnul v něm smutek a plála zuřivá nenávist. "Musíme - musíme ho odnést do domu," rozhodl nakonec. Pomohl své ženě na nohy a řekl synovi: "Běž s maminkou. Dej na ni pozor, ano?"
Chlapec jen strojeně přikývl.
Muž si mechanicky zastrčil hůlku do kapsy a s kamennou tváří zvedl tělo svého syna.
Žena však náhle klesla k zemi schvácena novým záchvatem zoufalství. "Romule! Ach Romule! Jak-jak jsme jen mohli - zapomenout..." vzlykala neutišitelně.
Muž bezradně pohlédl na les a z něj na dům a složil bezvládné tělo zpět na zem. Přiklekl k manželce a pevně ji objal. Nikdo nepromluvil, dokud muž nezvedl hlavu a nespatřil krev stékající po ruce druhého syna.
"Rem-Remusi!" zakoktal se. "On tě-tě kousl?"
Chlapec přikývl a upřel pohled k lesu.
Žena v šoku přestala plakat. "Vl-vlkodlak? Byl to vlkodlak?!" uniklo jí skrz masku paniky a vinny.
Muž přikývl a nevěda co říci si poraženě prohrábl vlasy. "Jdu ho najít a zabít," pronesl pak temně.
"Nejdeš," zašeptala žena. "Nemůžeš nás tu teď nechat. A v lese by spíš on zabil tebe. Nesmíš nás opustit!"
"Mus-" začal muž, ale přerušil ho tichý vzdech. Remus protočil oči v sloup a omdlel.

Někdo ho držel za rameno a lomcoval s ním, jako by byl kusem klacku. "No tak, Reme! Remusi, vstávej! Náměsíčníku!" ozval se Siriův hlas.
"Dej mi pokoj," zavrčel a skryl hlavu do polštáře. Nechtěl, aby ho přátelé viděli brečet.
"Nedej se prosit! Už je bílý den a Křik si už natřásá špeky, jak se na nás těší! A snídaně... snad tam budou nějaký holky k sežrání," naléhal na něj rozesmátý James.
"Řekl jsem, abyste mi dali pokoj!" zavrčel tlumeně.
"To jsi řekl Tichošlápkovi, však je ještě teď uraženej," opravil ho přítel se smíchem. "A teď už vážně polez, nebo sem pustím... no, to je fuk," poznamenal a vytrhl mu polštář zpod hlavy.
"Haha," odsekl a prudce se posadil. Na tváři se mu v raním slunci blyštěly rozmazané slzy stékající ze zarudlých očí.
"Reme?" zeptal se po hodné chvíli ticha Sirius. Ostatní na něj nejistě poulili oči.
Zavřel oči. neměl to ovšem dělat, znovu před nimi spatřil svůj sen - svou vzpomínku. Rychle oči otevřel, ale vyklouzly mu zpod nich další slzy. Mimoděk přejel prsty pravé ruky po levém předloktí. Potřásl hlavou. Nechtěl o tom mluvit. Svíral ho smutek, nenávist a lítost. Litoval rodiče, že si nevzpomněli na úplněk. Nevyčítal jim nic, mohlo se to stát každému. A stačily výčitky, jež měli oni sami. Přesto... přesto nikdy nedokázal pochopit, jak je možné, že si blížícího se netvora povšimli až tolik pozdě... Kdyby... NE! Na tohle nemysli, připomněl si.
"Remusi?" přidal se James starostlivě.
"Když to musíte vědět," zvýšil popuzeně hlas, ale pak sklonil hlavu a tichounce zašeptal: "... viděl jsem... Romulovu smrt..."
James se Siriusem si vyměnili provinilé pohledy. "Promiň..."
Po zádech mu přejel mráz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 25. listopadu 2007 v 0:00 | Reagovat

Ty jo... to je fakt silný!!! a moc smutný!!!

:)

Přejdeme k veselým věcem jinak budu mt noční můry!!!

Je to úžasně napsaný...

Poporvé když řekl: "Rome," tak mi to prostě nedalo a vzpomněla jsem si na cigány...

Jo a mám otázku, to je někde psaný, že měl Remus bratra??

Páč se mi moc líbil Romulus a Remus, já sem ňáká divná, zas e vykecávám...

Takže, bylo to naprosto úžasný a jsem plná dojmů!!!

2 Story-teller Story-teller | 25. listopadu 2007 v 0:07 | Reagovat

Jsem si říkala, že to asi lidem bude připomínat naše spoluobčany... Ale když máš 'Rem', tak proč ne i 'Rom', ne?

Ne, nikde to řečeno nebylo, ale však to znáš... Romulus a Remus, no... možná se to ještě někde objeví...

Jinak moc děkuju za chválu... tahle povídka se mi moc líbí, takže jsem opravdu ráda, že se líbí i jiným...

3 Kačka Kačka | 25. listopadu 2007 v 13:59 | Reagovat

strašně smutný!chudák...

4 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 25. listopadu 2007 v 21:10 | Reagovat

Ještě jedna otázka, co znamená ten nadpis (já sem čech a takový věci jdou kolem mě):)

5 Hermi Hermi | Web | 26. listopadu 2007 v 11:16 | Reagovat

To bylo smutnýýýý.... ale fakt pěkný.. :)

6 Story-teller Story-teller | 26. listopadu 2007 v 21:06 | Reagovat

[4] Nenávidím tě, stvůro úplňku.

[5] Děkuji...

7 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 26. listopadu 2007 v 22:08 | Reagovat

thx, hezký

8 janee janee | Web | 27. června 2008 v 18:03 | Reagovat

taky jsem se chtěla zeptat co ten nadpis znamená, tak teď už to vím ...jo  a skláním ti poklonu je to úžasný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama