Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

Jediný, kdo jí zbyl - 1/2

6. listopadu 2007 v 17:23 | Story-teller |  Stendeloun
Tak... opět zřizuju novou rubriku. Co v ní najdete? Povídky, jak jinak. :)
Její název je odvozen z anglického slova
'standalone' - samostatný. A je to tak proto, že se slovem jednorázovky jsme si příliš nepadli do oka... nikomu ale nezakazuju ho používat! Ani na to nemám právo - akorát bych chtěla, aby všichni jeho uživatelé věděli, že proti nim nic nemám... :) Ne, fakt, moc se mi to slovo nelíbí, tak se omlouvám za zavádění netradičních názvů - on sem stejně skoro nikdo nechodí, takže je vlastně úplně jedno, co sem píšu, že...
No, teď k téhle povídce, ehm. Tan nápad se mi líbil, když jsem to začal psát tak se mi to taky líbilo a pak jsem psala pořád dála a dál, až to bylo děsně dlouhý... takže výsledek je staršně dlouhá povídka v podstatě o ničem, která se asi bude líbit jenom mě. No, přesvědčte se sami a napište mi, prosím prosím, prosím do komentáře!

Jediný, kdo jí zbyl - část 1.
Seděla na houpačce na dětském hřišti a mírně se pohupujíc zírala strnule před sebe. Na tváři se jí rýsoval smutek nemilosrdně pohlcující všechno, co by mohlo nést jiskřičku štěstí. Na sobě měla bílé letní šaty s tmavomodrými květy a zápěstí ovázané černou sametovou stuhou, stejnou jako ta, jež jí držela vlasy. Ohnivě rudé vlasy, jež jí spadaly na ramena a splývaly na zádech.
Nadechla se a potřásla hlavou, ale přesto nedokázala zadržet pramínek slz, který jí sklouzl po tváři a zanechal po sobě slanou cestičku.
Na nebi se hromadila mračna a skryla slunce. Přesto bylo nesmírné teplo a kdyby dívka nebyla ponořena do svých smutných úvah, jistě by se zamyslela nad tím, proč na tomto, jindy tak živém, místě není ani noha. Ona však měla hlavu naplněnou zcela jinými myšlenkami.
Proto nepostřehla, že u kraje silnice zastavilo zelené auto a muž, který jej řídil, na ni něco křičí. Zjevná ignorance jeho osobnosti muže značně dopálila a tak nasupeně vystoupil a rozběhl se k dívce. Zastavil se těsně před ní, ale ani tehdy nezvedla oči.
"Ty mě snad nevidíš!" zařval popuzeně. Byl vysoký, hnědovlasý a jeho hnědé oči vrhaly na svět chladné, popuzené paprsky. Mohl být jen o pár let starší, než dívčina.
"Thomasi," trhla sebou polekaně a pohlédla na něj.
"No to je dost, že si slečna všimla! Jdeme!"
"Proč? Trefím domů," podivila se.
"Řekl jsem, že jdeme! Tvoje sestra s tebou chce mluvit! Nic doma neděláš, pořád jen vysedáváš tady a bulíš jako mimino! Okamžitě se zvedni a pojď!"
"Chci být sama, Thomasi. Prosím..." zašeptala prosebně, ačkoli tušila bezúspěšnost tohoto činu.
"Chci být sama," pitvořil se po ní muž, "aby sis náhodou sama nevyplakala dušičku... Okamžitě se zvedni, ty náno jedna pitomá!"
"Nech mě být," vzlykla.
"Tak jdeme, jsem řekl!" zařval a prudce do ní strčil, takže z houpačky spadla. "Dělej! Zvedni se! Seš líná jako poleno! Nic neuděláš pořádně! Je mi Pet upřímně líto, že musí mít v baráku něco jako seš ty!"
"Umřeli mi rodiče! To, že moje sestřička nemá srdce a je jí to naprosto jedno, neznamená, že mně nechybí!! Chci být sama, tak mě nechte!" vřískla dívka.
"Neber si Pet do huby, ty malá nevděčnice!" rozčílil se muž a vrazil dívce facku. "Jsou zakopaní už týden, nevím, co pořád vyšiluješ! Jdeme!" Pevně ji chytil za zápěstí a vytáhl ji na nohy.
"Nikam s tebou nejdu! Nemáš právo mě kamkoli tahat! Nemáš právo mluvit o rodičích takhle! Pusť mě!"
"Tak za prvé, pomáhám tvé sestře s domácností a staráním se o tebe! Za druhé jsem její přítel a v nejbližších dnech ji požádám o ruku. A za třetí, kdyby tví rodiče mermomocí nemuseli jít do divadla, nemuseli taky havarovat, takže si na mě přestaň otvírat hubu!" táhl ji k autu.
"Co si to dovoluješ?! Jak jen si to můžeš dovolit?!" vykřikla dívka a vytrhla se mu. Rozběhla se pryč, ale on ji v několika krocích dohnal a násilím odvlekl do auta. Kopala a bouchala kolem sebe, ale nebylo jí to nic platné.

"Co si o sobě myslíš? Kdo si myslíš, že jsi, abys urážela mýho kluka? No jo, já vím, ty jsi maminčin miláček, ty můžeš všechno! Ale maminka už tu není, drahoušku!" ječela na ni její o tři roky starší sestra.
"Aspoň ty se do rodičů nenavážej," špitla dívka a setřela si z očí slzy.
"A proč by ne? Vždyť oni mě taky neměli rádi! Pořád se všechno točilo jenom kolem tebe! Tak teď budeš poslouchat! Třeba ty šaty! Svlíkni si je, budou moje," poručila jí sestra nenávistně.
"Nikdy! Sama dobře víš, že mi je máma šila sama! Nikdy je nedostaneš, leda přes mou mrtvolu!"
"Moc si dovoluješ!" vykřikla sestra a také dívce vrazila.
"Nenávidím tě!" zaječela na oplátku dívka a skryla tvář v dlaních.
"Já to vyřídím, Pet," nabídl se Thomas a křivě se na svou budoucí snoubenku usmál. Přikývla.
Thomas popadl vzlykající dívku za ruku a odvlekl ji do obýváku. Napřáhl ruku. "Jak (pohlavek) to (pohlavek) mluvíš (pohlavek) se (pohlavek) svou (pohlavek) sestrou, ty čarodějnice malá?!"
"Tak jak si to zaslouží!"
Muž znovu napřáhl ruku, ale dívce se podařilo uhnout. Narazila při tom však na roh gauče a zapotácela se. Její protivník toho využil a strčil do ní, takže spadla na zem a ruku si odřela o roh konferenčního stolku.
"Cos' to řekla?" zasyčel jí do ucha a chytil ji za vlasy. Vykřikla a on jí ještě jednou vrazil. Praskl jí ret a na bradu se vyvalil pramínek krve.
"Nech mě být," vzlykla, "nemlať mě, prosím!"
"Dokud se nezačneš chovat slušně!" vytáhl ji za vlasy na nohy a mrštil s ní k oknu. 'Cestou' klopýtla přes stojan na noviny a zhroutila se na něj. Vstala a vystrašeně na něj pohlédla. Dvěma kroky se dostal k ní a přimáčkl ji ke stěně mezi okny. "Se mnou si nezahrávej. Jestli zase budeš mít nějaký blbý kecy, tak to schytáš ještě víc."
Pustil ji a dal jí ještě jeden pohlavek. Spadla. Už se ani nepokoušela vstávat, jen se schoulila do klubíčka a rukama chránila hlavu.
Sklonil se k ní a chytil ji za ruku.
"Už dost, prosím!" zakvílela mezi vzlyky.
Pohrdavě si odfrknul, ale pustil ji. Teprve, když za ním zapadly dveře odvážila se pohnout. Co nejtišeji se zvedla, vklouzla na chodbu, na schodiště a do svého pokoje. ve skříni rychle našla kapesník a přitiskla si jej ke rtu. Přála si, aby se stalo cokoli. Cokoli, co by ukončilo její trápení, cokoli... Přála si být ve škole. Zahleděla se na stůl, kde stálo papírové přání od rodičů... "Všechno nejlepší k patnáctým narozeninám, usmívej se nám pořád, sluníčko, máma a táta" stálo tam. Klesla na zem a znovu se rozbrečela. Zbývalo jediné.
Zvedla se ve skříni vyhrabala tašku, jež byla přílohou k přání od rodičů. S oblibou ji nosila ve škole. Tehdy byla poloprázdná, dnes to bude horší. Nemělo smysl, aby si brala kufr. Nevěděla, kam půjde a tahat se s kufrem bůh ví kde... nacpala do tašky pár kusů oblečení, přání od rodičů, školní věci a několik knih. Ostatní položila na stůl do úhledné hromádky. Rozhlédla se po pokoji.
Na stole ležela šperkovnice z rudělakovaného dřeva zdobená zlatými ornamenty. Dárek od rodičů k Vánocům, když byla v prvním ročníku. Celou ji vzít nemůže, někdo by jí ji dozajista ukradl. Otevřela ji, vnitřek byl potažen rudým sametem a v něm se blýskalo zlato stříbro a drahé kamení. Několik řetízků, přívěšků a prstýnků. Náušnice po babičce. Do očí jí vhrkly slzy, ale nevěděla, co si vzít. Pak ho zahlédla. Její nejcennější poklad. Úzký zlatý proužek se smaragdem. Dárek od něho. Navlékla si jej na prst a se slzami v očích strčila šperkovnici pod postel.
Opatrně vykoukla na chodbu a po zjištění, že je prázdná, sebrala své věci a vplížila se ven. Tichounce sešla ze schodů a skryla své věci do přístěnku na košťata. Vstoupila do kuchyně.
Na stole stál talíř s obloženým chlebem a u linky její sestra chystala nějaký zákusek. Otočila se přeměřila si ji pohledem.
"Večer přijdou Ann s Nickem. Budeš tvrdit, žes' spadla ze schodů," oznámila jí. "Jestli ne, tak -"
"Nebudu lhát!" vykřikla dívka vzdorně. "Nebudu zatajovat, že tvůj úžasný Thomas mě mlátí!"
"To tedy budeš," ozval se za ní jeho hlas, "protože když ne, nevrátíš se do té vaší školy. A ze života se ti stane peklo!"
"Už se stalo! Kdyby rodiče věděli -" začala a pohlédla k lednici, na níž stála jejich fotka, ale sestra ji přerušila: "Jenže oni to neví a ty budeš poslouchat, co ti říkám! Ještě tři roky. Pak tě budu moct vykopnout."
"Dva," opravila ji dívka. "Kouzelníci jsou dospělí v sedmnácti."
"Tím líp! A teď jez a nemel. A opovaž se říct pravdu."
"Nebudu lhát!" vykřikla dívka znovu. Její sestra podrážděně zavrčela a prudkým pohybem stáhla fotku rodičů z lednice a mrštila jí po ní. Dívka jen tak tak stačila uhnout přímému zásahu, ale i přesto jí rámeček rozřízl tvář. Rámeček s rachotem tříštěného skla dopadl na zem. Dívčina zpod skla vysvobodila fotku a vyběhla z místnosti.
"Okamžitě se vrať a ukliď to tady!" ječela za ní sestra, ale ona se hnala zpět do pokoje, kde popadla mikinu a peněženku, a rozběhal se ze schodů dolů.
"Co to má znamenat?"
"Odcházím!"
"Jak - odcházím?! Jsi proboha ještě dítě, i když pěkně drzej spratek, myslela jsem, že tě rodiče vychovali líp, a já za tebe nesu zodpovědnost. Takže zůstaneš tady!" stoupla si Pet před dveře.
"Nebudu tě poslouchat jen proto, že za mě neseš zodpovědnost! Sama jsi dítě, a je jedno, že jsi měla před měsícem osmnáct! Nedokážeš se ani ovládat! Nemůžeš mě tady držet!"
"Padej k sobě do pokoje, couro jedna malá! Nikdo se na tvůj názor neptal, tak zmiz! Slyšíš? Co tady pořád stojíš?" vyjel na ni Thomas a znovu jí vrazil. Bolestně vyjekla, ale nepohnula se.
"Fajn, tak si tady stůj!" zaječela sestra, zamkla dveře a klíč strčila do kapsy. Vítězoslavně se ušklíbla a vrátila se do kuchyně. Dívka klesla na schody. Budoucí snoubenec její sestry se na ni chvíli vražedně díval a pak odešel také.

Ann a Nick, nejlepší přátelé jejích největších nepřátel, se dostavili kolem osmé večer. Nevyptávali se, co se jí stalo, ale vyjeveně na ni hleděli. Pet s Thomasem je odvedli do obýváku a ona se omluvila s tím, že jde na záchod. Místo toho však vytáhla z přístěnku své věci a tichounce se vkradla do kuchyně. Sestřin koláč ležel na lince, ale toho si nevšímala. Vložila fotku rodičů do jedné z učebnic a opatrně otevřela okno, spustila z něj tašku a ostatní knihy v mikině a poté sama opatrně vylezla z okna, které přivřela, aby alespoň na chvíli zamaskovala svůj odchod.
Co nejnenápadněji se proplížila k zídce a přelezla ji, pak se co nejrychleji rozběhla pryč. Zastavila se až na hřišti, odkud byla jen před několika málo hodinami násilně odvlečena. Tašku i knihy s mikinou hodila na zem a sedla si na houpačku. Začala se mírně pohupovat a zoufale plakat. Šrám na tváři měla neuměle stažený mašličkami z náplasti - sestra se o ni odmítla starat, když "si za to mohla sama", a tak se pokusila ošetřit se sama.
Ani tentokrát jí však nebylo dopřáno být sama. Jen několik minut po ní se na hřišti objevila banda výrostků. V okolí byli známí - nebyli agresivní (většinou), ale jedovatí až hrůza a taky 'občas' rádi dělali lidem naschvály. Rusovláska je neměla ráda. Možná to bylo spojeno s příhodou, o níž nikdo kromě nich nevěděl. Byly hrubí a chovali se k ní neotesaně. Jeden z nich byl bratrem Thomase a se svým starším bratrem sympatizoval ve všem, co mohlo někomu uškodit. Byl to také on, kdo ji jako první z jejich party uhodil. Tenkrát i nyní. Došel až k ní ranou do ramene ji shodil z houpačky.
"Nech mě být, Stephensi, jsi stejný idiot jako tvůj bratr," řekla ve chvíli, kdy mladík vypadající jako jejich vůdce řekl: "Ale, ale, kohopak to tady máme... malou Evansovou..."
Namáhavě se zvedla. Výrostci se zašklebili a začali se pochechtávat.
"Kdo ti tak zmaloval tvou půvabnou tvářičku?" ušklíbl se jeden z nich.
"Zkus hádat, kdo je největší grobián v okolí, Smithersi. A váš malej Stephens to vážně není," odpověděla tiše a shýbla se pro své věci. Pak se otočila k odchodu, ale cestu jí zastoupil jejich vůdce. Bylo mu šestnáct, věděla to, protože slavil narozeniny stejný den jako ona. Byl z nich všech nejstarší. Přitáhl k sobě svého mladšího bratra.
"Víš, Lewisi, jak jsem ti říkal, že ti vynahradím to zklamání z narozenin?" usmál se nebezpečně. Jeho bratr (maximálně čtrnáct) kývl.
Dívka se ušklíbla. "Zklamání? Andy Parkerová ti nedala, nebo co?"
Hrobové ticho, jež zavládlo, jí jasně odpovědělo, že se strefila přímo do černého. "Proboha, vy jste úchyli! Vždyť ještě nemá ani dvanáct..." Hlas se jí třásl hrůzou.
Vůdce do ní strčil. "No a co? To nic neznamená, Evansová. Dej to sem," odsekl a vytrhl jí knihy z ruky.
"NE!" vyjekla, ale to už se jí učebnice sypaly na zem. Jiný z kluků jí strhl z ramene tašku a vysypal všechno, co v ní měla.
"Hele, nějakej klacek!"
"Dej to sem," špitla odevzdaně. Ani nevěřila, že její hůlka přežije dnešní večer ve zdraví. Kluk se ale svého nálezu nechtěl vzdát.
"Vypadá to jako kouzelná hůlka! Ty seš čarodějnice, Evansová?" popichoval ji škodolibě. "Abrakadabra!"
"Přestaň!" zaječela vyděšeně, když ucítila závan vzduchu.
"Proč, mě to baví! Baví! Abrada kedvra!" vzduchem prosvištěl zelený paprsek a podpálil nejbližší lavičku. "Ty vole," hvízdl kluk obdivně.
"Přestaň s tím! Přestaň s tím!" křičel dívka. "Dej mi to, ty idiote! Takhle akorát někoho zabiješ!" Co když to příště řekne správně?!
"No jasně! Leda tak, že bych někomu propích' srdce!" ušklíbl se, ale dívka se na něj náhle vrhla a pokusila se mu hůlku vyrvat z ruky. To se jí však nepovedlo a kluci ji shodili na zem a pevně ji chytili. Mohla sebou nanejvýš škubat. Nad ní se objevila tvář šéfa bandy.
"Tak co, Evansová, jak se daří rodičům?" zeptal se.
Tvář se jí zkřivila bolestí (a to dvojnásobně, poněvadž po prvním zkřivení ji začaly bolet rány), ale nakonec se sladce usmála. "Adriene," řekla, "kdybys měl mozek, věděl bys, že mí rodiče jsou mrtví... a kdybys měl srdce, tak by ses neptal. Bohužel nemáš ani jedno."
"Nedovoluj si," zasyčel nenávistně a vrazil jí facku. Už ani nevěděla, kolikátá to toho dne byla.
"NECHTE MĚ UŽ BÝT!" zaječela. "PROČ MĚ DNESKA POŘÁD VŠICHNI MLÁTÍ?" A do očí jí vhrkly slzy.
"Možná si to zasloužíš, Evansová," ušklíbl se Adrien.
"A možná... by se o tom měli dozvědět vaši rodiče, pánové," ozvalo se za nimi. Všichni kluci vzhlédli. Za nimi stál policista a měřil si je rozzlobeným pohledem.
Výrostci jako jeden muž vstali a dívka si oddechla. Všichni stojící upírali pohled na Adriena.
"No asi ne... my teda půjdem," navrhl Adrien nejistě.
Policista přikývl. "A ať se to už neopakuje!" napomenul je a když odešli, obrátil se k dívce, jež mezitím začala sbírat své věci. "Všechno v pořádku?"
Přikývla. "Děkuju."
"Nemám tě doprovodit domů?" zeptal se pak. "To ti udělali oni?" ukázal na zamašličkovanou ránu.
"Ne!" vyjekla rychle. "Já... ne, děkuju. Trefím domů. A ne, neudělali to oni, stalo se mi to už dřív."
Policista pokrčil rameny, popřál jí dobrou noc a pokračoval v obchůzce.
Jakmile všechno posbírala, usadila se zpět na lavičku a přemýšlela, kam půjde. Tady zůstat nemohla. Každou chvíli mohli přijít oni, policie nebo 'rodina'...
Začalo pršet.
Samozřejmě, pomyslela si hořce. Jako v nějaké slaďárně...
Zvedla se tedy z houpačky a přesunula se pod nedaleký strom. Podél jeho kmene se sesunula k zemi a odložila knihy vedle sebe. Zmučeně (a bezmyšlenkovitě) si prohlížela ruce. Náhle se zarazila a zůstala civět na prstýnek, jenž se v matné záři pouličních svítilen přátelsky blyštěl. Usmála se.
Znovu se zvedla a vykročila mokrou ulicí. Po několika krocích však její tvář pohasla a ona se zastavila. Co když... Zhluboka se nadechla. Za pokus nic nedám. A pokračovala v cestě.
__________________
Tak jsem zjistila, že je to opravdu hodně dlouhé nechce se to nechat publikovat vcelku... takže mou nejoblíbenější (a už kratší část) naleznete v dalším článku. Stejně, prosím, prosím, napište, co si o tom teď myslíte. Díky, díky, miluju vás!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 6. listopadu 2007 v 19:00 | Reagovat

jééé, kdo je ta rusovláska??

2 Kačka Kačka | 6. listopadu 2007 v 22:03 | Reagovat

no tahle povídka je vážně...jak bych to popsala...no hodně jsem se do toho vžila...čtení mám vážně ráda, moc se mi to líbílo,fakt pěkný...

3 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 6. listopadu 2007 v 22:29 | Reagovat

Kačka: Super, nejsem jedinej blázen co rád čte, to vždycky potěší!!!

4 Mas Mas | E-mail | 25. prosince 2007 v 14:09 | Reagovat

to je Lili Evansová ty tele!! tahle povídka je vážně absolutně úžasná, měla bys v ní pokračovat....jestli napíšeš pokračování (to doporučuju) tak mi pls napiš na mail

Mas

5 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 27. prosince 2007 v 19:58 | Reagovat

Já nejsem až tak velký tele jak si myslíš, tele...

6 janee janee | Web | 26. června 2008 v 17:42 | Reagovat

naprosto skvělý..byla jsem do toho tak zabraná, že jsem si ani pořádně nevšimla, že už je konec...asi si to tady budu muset přečíst všechno..:-)...a máš fakt velkej talent...

7 Story-teller Story-teller | Web | 2. července 2008 v 15:07 | Reagovat

Moc děkuju... a budu jen ráda, když si všechno pročteš, čtenářů je málo a pro ně - pro vás - píšu... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama