Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

Jediný, kdo jí zbyl - 2/2

6. listopadu 2007 v 17:31 | Story-teller |  Stendeloun
Tak. Tady máte tu slíbenou druhou část... doufám, že se bude líbit... a zase prosím o komentáře, děkuji, děkuji, moc a moc!

Jediný, kdo jí zbyl - část 2.

Zaklepání na dveře. Zmatek. 'Kdo by teď po nás něco chtěl?' Přesto ale došel ke dveřím a otevřel je.
Na prahu stála rusovlasá dívka v letních květovaných šatech a voda z ní jen crčela.
Překvapeně vydechl. "Co tady děláš?" vyhrkl místo pozdravu.
Upřela na něj své překrásné oči. Své neuvěřitelně smutné překrásné oči. "Potřebuju pomoct," špitla.
"Já..." začal a zahleděl se na kaluž, jež se jí tvořila u nohou. Pak si povšiml jakéhosi promočeného uzlu, který držela v náručí, a vodou nasáklé školní tašky. "Utekla jsi z domu?" zeptal se přímo.
Vylekaně vytřeštila oči, ale pak zlehka přikývla.
Povzdechl si. "Víš, že matka... a otec... pojď dál," uvolnil jí nakonec cestu dovnitř. Vstoupila a provinile se ohlédla po mokré stopě, již po sobě zanechala. Zavedl ji do svého pokoje a vrátil se utřít podlahu. Kdyby na to rodiče přišli... raději nemyslet.
Když se vrátil, stála tam, kde ji opustil a nervózně se usmívala.
"Co to máš?" ukázal na uzlík v jejích rukách.
"K-knížky," vydrkotala odpověď. Náhle jí začala být strašlivá zima. Okamžitě jí uzlík, z nějž se vyklubala mikina, sebral a odložil ho na stůl. Chvíli na něj bezradně hleděl, pak knihy vytáhl a oděv vyždímal z okna. Sám při tom sice také utrpěl značné pomáčení, ale výsledek byl přece jen sušší. Knihy byly navlhlé, ale zřejmě neutrpěly větší újmy. Horší to bylo s věcmi, jež nacpala do tašky. všechno oblečení a knihy rozložili po pokoji a pak se na sebe usmáli.
"Najdu ti... něco suchého," ozval se pak. Vděčně přikývla. Za chvíli už jí podával dlouhé šedé triko a otočil se k ní zády. Bleskurychle ze sebe stáhla mokré šaty a přetáhla si triko přes hlavu. Bylo opravdu hodně dlouhé, sahalo jí skoro až po kolena.
"Už můžeš," špitla. Gestem jí naznačil, aby se posadila na jeho postel, a sám se uvelebil na židli. Zahleděl se jí do tváře a překvapeně jí odhrnul vlasy na levé straně obličeje - nebyl si jistý, že vidí dobře. Ale opravdu. Na tváři jí zela dlouhá rána neuměle poslepovaná náplastí.
"Kdo -" zachraptěl rozezleně. "Kdo ti to udělal?!"
"Pet... hodila po mě rámeček s fotkou..." hlas se jí zachvěl, když to slovo vyslovila: "... rodičů."
"Mrzí mě, co se stalo," zamumlal a rukou, jež stále spočívala u její hlavy ji něžně pohladil. "A on... ten Thomas... taky ti ublížil?"
Nejdřív jakoby chtěla zavrtět hlavou, ale pak váhavě přikývla. Ukázala mu dlouhý šrám na ruce a prasklý ret. Podrážděně zavrčel a začal něco hledat v šuplíku pracovního stolu. Po chvíli vytáhl hůlku.
"Co chceš dělat?" vyhrkla rozechvěle.
"Jdu tam. K vám. Zabiju je. Nebo... aspoň jim něco udělám! Nenechám je, aby ti ubližovali!" odpověděl rozhodně.
"To nesmíš! Vyhodili by tě ze školy. A kdo by mi tam potom zbyl?"
"No... on přece."
"Víš sám moc dobře, že o něj nestojím."
Pousmál se a odložil hůlku na stůl.
"A navíc... už se domů nikdy nevrátím... je tam sice spousta věcí, které mi budou chybět, ale... nic mě tam už nedrží," dodala po chvíli.
Přikývl a omámeně se zahleděl do jejích překrásných zelených očí. Do očí, o nichž se mu zdálo, do očí, pro něž jeho srdce psalo básně, které mozek neuměl vyslovit. Do očí, pro něž by byl ochoten zemřít.
Do očí, v nichž se objevily slzy. Sklouzl ze židle a poklekl před ní. Levou ruku jí jemně přiložil k tváři a druhou se stejnou jemností stíral slzavé stopy.
"Lily, neplač," zašeptal bolestně. "Neplač..."
Pousmála se. Bezmyšlenkovitě se pokusila setřít si slzy a dotkal se tak jeho rukou; uchopil je do svých. Byl ledové. Cítil, jak se celá chvěje zimou a strachem.
"Měla by sis lehnout, zahřát se," vyzval ji a očima ukázal na svou postel.
"A kde budeš spát ty?" starala se.
"Na tom nezáleží. Jestli rodiče přijdou na to, že jsi tady, bude zle tak jako tak. Lehni si."
Po chvíli se přece jen podvolila a natáhla se do jeho postele a zachumlala se do peřiny. Usmíval se. Dívala se na něj, pozorně si prohlížela každý rys jeho tváře, každý pramínek jeho úžasných černých vlasů a každý odlesk v jeho měkkých tmavých očích. Nakonec, když se chystal lehnout si na koberec, zašeptala: "Pojď sem."
Nechápavě na ni vykulil oči. "Co?"
"Nemůžeš přece spát na zemi. Lehni si ke mě, místa je tady dost," vysvětlila a posunula se ke zdi. Usmál se.
"Tobě by to nevadilo?"
"Ne, proč?"
"Ve škole ses vždycky chovala... jinak. Tak nějak cizeji, chladněji..."
"Ve škole... to bylo něco jiného. Pojď sem... prosím," upřela na něj prosebný pohled a natáhla k němu ruku.
Překvapeně vydechl. Právě si povšiml prstýnku, jenž se na ní blyštěl. "Ty ho ještě máš... myslel jsem, žes' ho ztratila... nebo zahodila."
"Tenhle?! Je tím nejcennějším, co mám," ohradila se naoko ublíženě. Teď jí všechny útrapy, jimiž toho dne prošla, přišly malicherné. Teď byla v bezpečí. Byla se svým nejlepším a jediným přítelem. Přítelem? Ne. To bývalo...
Natáhl se vedle ní a ona přes něj hodila jeho přikrývku. Překvapeně se k ní otočil. Musel si lehnout na bok, aby na ni pořádně viděl.
"Nechci, abys umrzl," šibalsky na něj mrkla. "Pak by mě neměl kdo zahřát."
"Tak o to ti jde..." přikývl chápavě a rozesmál se. Přidala se k němu. "Přesně tak."
Pravou rukou jí z obličeje odhrnul pramínek mokrých vlasů. Chytila ho a nervózně se kousla do rtu, jak to mívala ve zvyku vždy, když se necítila ve své kůži. Bolestně sykla - strefila se totiž přímo do rány. Palcem pravé ruky jí opatrně setřel kapičku krve a láskyplně se usmál. Cítila se šťastná... byla šťastná. Štěstí... naposledy před dvěma týdny... rozplakala se.
"Ne, prosím," zašeptal bolestně, "prosím, neplač. Ničí mě když jsi nešťastná... prosím..."
Zamrkala, aby zahnala slzy, ale nepovedlo se jí to. Ani rodiče nechtěli dovolit, aby byla nešťastná. Aby ani jediná z jejich dcer nebyla nešťastná, jenže Pet...
"Lily..." vydechl a přitáhl její tvář k sobě. Chvíli si jen vyměňovali zamlžený a bolestný pohled a pak ji políbil. Nečekala to. Možná to nečekal ani on. Ale stalo se to.
Když se od ní odtáhl, překvapeně na něj pohlédla. "Promiň," zamumlal.
"Nevadí... mi to," usmála se. "Máš... jsi od krve," zamumlala pak pobaveně. "Že zhasneš... je tu příliš světla, pro pochopení skutečností, jež se zdály být sny."
Vyklouzl z postele a sfoukl svíčku, jež třepotavě osvětlovala místnost. Pak si ze rtu setřel její krev a podal jí kapesník. Usmála se.
Světlo pouliční svítilny vrhalo dovnitř skrz vodu stékající po okně zvláštní stíny, v nichž se zelený smaragd, na dívčině natažené ruce zářivě blýskal. Chvíli si ho oba zálibně prohlíželi a pak se vrátil na své místo vedle ní.
Pod peřinou ji chytil za ruku. Pousmála se a zavřela oči.

Domovní dveře se otevřely a hlasitě zapadly zpět. Na chodbě dole zazněly kroky.
Dvojice ležící v posteli a držící se za ruku s sebou trhla.
"Až na to přijdou... ale co, do rána času dost," poznamenal.
Dívka si zhluboka povzdechla: "Taky nespíš?"
"Ne... nemůžu spát... ve škole... bude zase všechno při starém, že?" otázal se smutně.
"To tedy ne! Jak si to můžeš myslet?" odpověděla otázkou.
"Nevím... rád bych si myslel, že to bude jinak, ale..."
"Nevydírej mě... je vidět, že tvá kolej se na tobě podepsala... ale..."
"Ale co?" usmál se pobaveně.
"Je těžké tě nemilovat," dokončila. "S tím vším, co pro mě děláš."
"Maličkost," odpověděl a znovu ji políbil. Přitiskla se k němu a položila mu hlavu na hruď. Začal si něžně pohrávat s jejími vlasy.
Zasněně zavřela oči a blaženě si povzdechla. A s nevýslovnou láskou vyslovila jediné slovo.
"Seve..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 6. listopadu 2007 v 19:13 | Reagovat

ajoo, tahle to je!!!

tak to jo...

2 Kačka Kačka | 6. listopadu 2007 v 22:04 | Reagovat

Konec je fakt suprovej...povedlo se ti to:-)

3 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 6. listopadu 2007 v 22:31 | Reagovat

Hurááá....

4 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 8. listopadu 2007 v 22:20 | Reagovat

tak jsem to asi přecenila...

5 Story-teller Story-teller | 8. listopadu 2007 v 22:31 | Reagovat

Sunmoon: Co jsi přecenila? Povídku? Hm... jsem si myslela, že se nebude většině lidí líbit.

Kačka: Eh, díky moc... :)

6 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 8. listopadu 2007 v 22:48 | Reagovat

ale to sem vůbec nemyslela, povídka byla úžasná, ale v té době ještě nebyla napsána čtenářská, na kterou patřilo to hurááá!!!

7 Véronique Véronique | Web | 15. listopadu 2007 v 21:29 | Reagovat

Ty že píšeš slátaniny? Prosím pět minut, než přestanu být naštvaná, že mi na blog píšeš takové nesmyslné lži ;)). Mě se to líbilo. Hodně. Byl to takový jiný pohled. Vlastně jsem zatím nic podobného nečetla. Ale musím se pochválit. Odhalila jsem tě už první polovině! Dokonce dřív než padlo jméno Evansová xDD. Njn. To jsme my deformovaní HP =D. Jinak opravdu krásně napsané a skvěle popisuješ! Jenom malilililinkatá výtka: V jedné pasáži v první polovině jsi ve třech větách za sebou použila "sama" (alespoň doufám, že to bylo tohle slovo) a to mi tam nějak nesedělo. xD

8 Story-teller Story-teller | 16. listopadu 2007 v 15:06 | Reagovat

Ehm... moc a moc děkuju... jsem ráda, že se ti to líbilo... *zrudne*

A děkuju za upozornění, příště si to zkusím po sobě přečíst...

Sunmoon: Aha... tak jo, jsem ráda, že se ti taky líbila *zrudne ještě víc - jde to?*

9 Niky Niky | 10. února 2008 v 11:54 | Reagovat

Ahoj musím říct že tenhle příběh je vářně skvělý a úplně bombastický! A moc ti to tu chválím! Apokud se nemýlím psala jsi o Harryho matce že jo?Hej ja jsem myslela že je to James a on Severus! Ps: jsem veliký fanda Harryho Pottera

10 Story-teller Story-teller | 11. února 2008 v 21:08 | Reagovat

Děkuju mockrát. Ano, je to o Lily. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama