Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

IX. Prosba a let

17. prosince 2007 v 18:13 | Story-teller |  Nový svět - rok PRVNÍ
Jak jsem řekla, tak i udělám... další dílko týkající se dívenky z Earl's Courtu. Udělalo vám radost? (Prosím, prosím, že ano?)
Taky jsem říkala, že se bude mít i hůř... tak tohle je jedno z nich. Ale taky je to jedno z líp. *smile*
PS: zkuste si, prosím, tipnout, co se Rachel přihodí o Vánočních prázdninách - já vím, pro ni jsou ještě daleko, ale...

Stůl přede mnou pokrývá slušná řádka knih a já se prokousávám teprve tou první. Jmenuje se Historie magických umění od počátku věků k Merlinovi a napsal ji jakýsi Joseph MacIrrion. Musím bohužel přiznat, že je to opravdu, opravdu nudné. Jenže, co mám dělat, když dějiny nás učí obézní duch a většina jeho výkladu se zamotává do jakýchsi skřetích vzpour? Večer jsem šal spát brzy a podařilo se mi vstát brzo, takže bych mohla aspoň tuhle dočíst, jsem už hluboce za půlkou... času mám do snídaně dost, úkoly hotové a kamarády žádné.

Uf! Tak jsem to dočetla. Zbývající knihy vrátím tiše do ložnice (Laura, Virginie a ta třetí ještě spí) a rychle se vypravím do knihovny - je už otevřená, takže tu knihu chci vrátit co nejdřív, abych si mohla půjčit další. Jejich názvy jsem si raději zapsala,abych nezapomněla, co vlastně chci. Co naplat, nikdo z těch inteligentů mi nic neřekne (kromě Grangerové samozřejmě, ale té se opravdu ptát nebudu). Sotva oznámím vrácení knihovnici (dvakrát přátelsky se tedy netváří) a vrátím knihu do police, co nejrychleji pádím na snídani. Hlásí se totiž akutní hlad a byla bych opravdu ráda, kdyby na mě něco zbylo.
Proč já se s Malfoyem pokaždé potkám ve Vvstupní síni? Ne, proč já se s ním pořád musím potkávat?!
"Blacková," osloví mě. Ani se nenamáhám s odpovědí a tak pokračuje: "Co je to ten peroxid?"
To mě rozesměje. "Ty jsi ale zvědavej, Malfoyi," odpovím a ušklíbnu se. "Ale že jsi to ty, tak -"
Zatváří se, jakoby byl snad samotný nejvyšší vládce světa, takže na poslední chvíli změním, co chci říct: "- ti to neřeknu."
Blonďák se zatváří, jako by do něj uhodilo a já s úsměvem pokračuju na snídani.
"Blacková!" vykřikne o několik sekund později.
"Áno?"
"Dělej, mluv!"
"To určitě. Tobě tak budu něco říkat," odmítnu. Jenž pak mě něco napadne. "Popros, Malfoyi. Na kolenou."
"Cože?!" vyjekne šokovaně.
"Slyšels'," otočím se k němu konečně.
"Blacková?!" zpanikaří.
"Tak tedy ne..." pokrčím rameny a jdu dál.
"Dobře!"
Ztuhnu jako solný sloup. Cože?? Malfoy, je tak zvědavý, že je ochoten prosit na kolenou? Malfoy?! Válečný veterán s poraněnou rukou? Prosit na kolenou! MALFOY?!!
Nevěřícně se otočím. On přede mnou klečí na zemi, rudý jako rak a- proboha, tohle je sen!!
"Blacková, prosím, řekni mi to."
"D-dobře..." vykoktám, on mezitím vstane a rozhlíží se, jestli ho někdo neviděl. Nikdo si ho ale zřejmě nevšiml. Jaké štěstí. Jaká smůla! "Peroxid je... peroxid vodíku je látka, která se používá k odbarvení tmavých vlasů na světlé," vysvětlím mu a on povážlivě zrudne. "Vodík je -"
"BLACKOVÁ!" zařve. "Já tě zabiju!"
Na nic nečekám a urychleně mizím ve Velké síni. Cestou míjím kolejního. Ten tak musí být všude, kde se nachomýtnu s Malfoyem...

"Slečno Blacková..." ozve se mi těsně u ucha, až nadskočím. "Tohle, že je lektvar na léčení vředů? S tím byste otrávila i draka!"
Kolejní se natáhne a naběračkou nabere podivnou našedlou břečku, v niž se proměnil můj lektvar. Polknu a raději se zahledím do země.
"Možná byste udělala lépe, kdybyste místo mudlovské chemie studovala lektvary, slečno Blacková," pronese pak Snape ledově pro celou třídu.
Mí předrazí spolužáci ze Zmijozelu se rozesmějí a někteří nebelvírští se k nim připojí. Koutkem oka zahlédnu Romildu - v očích má slzy a sotva popadá dech.
Kolejní se ušklíbne. "Takhle mizerně by to neuvařil snad ani Longbottom," poukáže pak. "Vy ovšem lépe rozumíte těm mudlovským věcem - jste si jista, že jsou pro vás Bradavice tím správným místem?"
"Myslím, že ano, pane profesore. A vadí-li vám, že si dělám legraci z Malfoye, řekněte mi to prosím rovnou."
Je mi jasné, že jsem přestřelila. Byla jsem drzá a vím o tom. V učebně rázem zavládne mrtvolné ticho. Nikde se nepohne ani myš, jen několik kotlíků ještě tiše pobublává. Opatrně zvednu oči k profesorovi.
Jako anděl smrti se ve své černoskvoucí černotě tyčí přede mnou a z očí mu šlehají blesky.
"Myslíte si snad," začne tiše a zcela mrazivě. Po zádech mi přeběhne mráz, "slečno Blacková, že můžete být beztrestně drzá na profesora?"
"Ne, pane profesore," odpovím pokorně.
"Potom mne tedy udivuje, že se odvažujete být drzá," pronese naoko přemýšlivě. "V sobotu v pět hodin vás očekávám ve svém kabinetě. Máte školní trest. Snad uplatníte i tu vaši mudlovskou chemii." Když potopit, tak docela.
"Ano, pane," přikývnu a v tu chvíli zazvoní. Můj historicky první školní trest. Trest za upřímnost, bleskne mi hořce hlavou.

Létání! Stojíme na palouku na školních pozemcích, u nohou nám leží asi dvacet nebo třicet košťat a my už jen čekáme na učitelku. Někteří se baví o tom, jak je létání skvělé - zřejmě ti, kdo pocházejí z kouzelnické rodiny. Jiní se celé třesou strachy, aby nespadli. Peggy, uprostřed hloučku mrzimorských děvčat po mě nervózně pokukuje. Zajímalo by mě proč - chtěla by se mi omluvit, nebo je to tím, že se se mnou nikdo nebaví?
Konečně dorazila učitelka a vytrhal mě z přemýšlení. Prošedivělé vlasy má nakrátko ostříhané a její oči jsou... zvláštní. Mají podivnou hnědo žlutou barvu.
"Každý se postaví ke koštěti, natáhněte pravou ruku před sebe a vykřikněte: 'Vzhůru!'" rozdává ihned instrukce. Nikdo na nic nečeká a všichni se překotně vrhají ke košťatům. Moje koště okamžitě vystřelí nahoru a tak tak že zabrzdí o moji ruku. Těší se snad na let stejně jako já?
Profesorka - madame Hoochová - kolem nás projde a všechny poučí, jak na koštěti sedět. Pak zvedne píšťalku a řekne: "Jakmile zapískám, pořádně se odrazíte od země a vyletíte několik metrů nahoru. Pak se lehce nakloníte dopředu a opět přistanete, jasné?"
Všichni přikývnou. "Tři, dva, jedna -" PÍSK!
Letím! Já letím na koštěti! To je... úžasné!! Ani nemůžu uvěřit tomu, že jsem se opravdu vznesla a mrzí mě, že jsem znovu musela na zem. Bylo to úžasné, byť jen na několik chvilek. Tohle je jediné, co mě definitivně přesvědčilo o tom, že jsem udělala dobře, když jsem souhlasila, že sem půjdu. Létání!
Do konce hodiny nám dovolila proletět se výš s tím, že příště prý nás nechá proletět i dál na školních pozemcích - samozřejmě jen ty, kterým létání jde. A mezi ty já naštěstí patřím!
Ano, poprvé jsem ve škole šťastná! Dokonce ani Malfoyův otrávený obličej sdělující mi: "Ty žiješ? Aspoň se ti pomstím!" mi nedokáže zkazit náladu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 17. prosince 2007 v 20:49 | Reagovat

já chci hlasovat i o něco jiného...

Hlasovala jsem: Změní účes.

Chtěla jsem ještě hlasovat: Pokusí se spáchat sebevraždu., Roztrhá všechny své učebnice. a Uteče z domu.

Mno nic...

Sem ráda!!

Moc, moc, moc!!!

:")

2 Story-teller Story-teller | 17. prosince 2007 v 21:04 | Reagovat

Tse... to je ti jeden hlas málo? XD

Proč jsi ráda? O.o (ne, že bych měla něco proti, ale...)

3 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 17. prosince 2007 v 22:47 | Reagovat

Na začátku si se ptala jesli máme radost, tak jsem řekla, že sem ráda!!!

:"D

4 Story-teller Story-teller | 18. prosince 2007 v 6:46 | Reagovat

Heh... skleróza. Jsem ráda, že jsi ráda. :)

5 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 18. prosince 2007 v 18:23 | Reagovat

Se stává, a nejen tobě!!!

6 moja moja | 18. prosince 2007 v 19:08 | Reagovat

fakt krásný!!! už se rěší na další

7 Kačka Kačka | 1. ledna 2008 v 20:16 | Reagovat

Hehe...ta Rachel je fakt drsná:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama