Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

Kapitola 2.

28. prosince 2007 v 11:15 | Story-teller |  Osudové kvítí
Omlouvám se všem, kteří museli tak dlouho čekat na další díl. A mám pro vás skvělou zprávu: je tady!
Čím víc se snažím, aby se to originálu podobalo a zároveň se od něj lišilo, tím víc mi to dá práce, zabere času a tím víc se mi do toho nechce, i když se vlastně těším na další díl také těším...
Dnes jsem do sebe konečně kopla dva panáky odhodlání a pustila se do dokončení kapitoly - doufám, že nebudete zklamaní, není zas tak úžasná, jako byla kapitola první... tohle děvče je poněkud normálnější.
Ale... přestan use vykecávat a nechám hodnocení na vás.

Narkissa stála před školou a nepřítomně zírala na auta, která ji míjela. Hlavu měla plnou úplně jiných představ. Myslela na to, jaké by to bylo skvělé, kdyby letos s rodiči jeli na prázdniny do Evropy. Slyšela o ní už tolik...
"Kissie! Kissie!"
Jakýsi hlas ji vytrhl ze snění a ona se popuzeně ohlédla. Volala ji mladá učitelka umění. Stála u okna třídy a křičela: "Kissie, pojď sem. Nechala jsi tady nějaké knížky!"
Nikdo jí neříkal Narkissa, vždycky jí říkali Kiss nebo Kissie.Nejspíš se jim její jméno zdálo příliš zvláštní. Víc by se asi hodilo pro nějakou výstřední celebritu. Mnohokrát se už svých rodičů ptala, proč asi má tak zvláštní jméno. Nedokázali na to odpovědět. Proto měla své jméno ráda. Kvůli tomu tajemství.
"Kissie!"
Otočila se odběhla si pro knihy k oknu stíněnému palmami.
"Děkuju mockrát," usmála se.
"Ocenila bych, kdybys mi nakreslila ten tvůj sen..."
Narkissa nakrčila obočí, ale pak smutně zavrtěla hlavou: "Dnes nebudu mít čas, promiňte."
"Nemusíš spěchat..."
"Ano, samozřejmě. Půjdu se trochu zahřát, jestli dovolíte."
"Jen běž," usmála se učitelka. "Nikdy nepochopím tvou lásku k vedru."
Narkissa se zasmála odešla zpátky k rozpálené kamenné zídce před školou. Rodiče měli zpoždění. Možná za to mohlo to horko. Vždycky, když bylo horko, někdo v autě zkolaboval, havaroval a tvořily se zácpy... Ale Narkissa tyhle pařáky milovala. Nebe bylo tak jasně azurové, že se žádný mrak neodvážil vystrčit ani kapičku vody. Bylo nad rozpálené slunce jasnější, že dnes pojedou s rodiči k vodě.

U školy zastavilo policejní auto. vystoupil z něj mladý pohledný policista a vykročil ke skupince dívek jen o něco mladších, než byla Narkissa. Dívka jej příliš nevnímala, měla hlavu plnou slunce jehož jasně bílé paprsky jí sklouzávaly po snědé pleti a rozzařovaly jí vlasy jako stříbro. Narkissina tvář bylo nebe. Její vlasy připomínaly svou barvou a tvarem Slunce. Byly velice světle plavé, skoro jakoby bílé a neposlušně jí trčely do všech stran. Její oči byly oblohou, nekonečně dokonalý azur dodával jejímu pohledu cosi z rošťácké laskavosti.
"Ty jsi Narkissa?" zeptal se jí policista, když k ní došel. "Pojď s námi, prosím."
"Já... čekám tady na rodiče, promiňte. Co potřebu..." Náhlá změna v policistově tváři jí napověděla, že se nestalo nic dobrého. Málem se jí zastavilo srdce. Nemilosrdné šípy bělostného slunce nad její hlavou jí do něj vypalovaly paniku. Široce rozevřený azur křičel strachy. "Co se jim stalo?!" vyrazila ze sebe ztěžka.
"Asi by bylo lepší, kdybys šla s námi..." pravil policista a ukázala k autu.
Dívka nejistě vykročila a vsoukala se na zadní sedadlo, batoh a knížky ledabyle pohodila vedle sebe. Ještě nikdy se jí žádná cesta nevlekla tak dlouho, jako tahle. Zastavili před nemocnicí a policista ji doprovodil do druhého patra. Na sedačce před jedním z pokojů seděl její otec.
Se srdcem bušícím až v krku kráčela k němu. Zdálo se jí, že ačkoli jde nekonečné hodiny a hodiny, stále se téměř nemůže hnout z místa. Přesto se jí nakonec podařilo před otcem stanout. Otočil k ní bledou tvář, ale nic neřekl.
"Tati!" zachroptěla téměř nesrozumitelně. "Co se stalo mámě?!"
"Kissie..." otec ji pevně objal.
Policista se diskrétně opřel o zeď kus od nich.
"Kissie..." zopakoval otec. "Na křižovatce do nás vrazil náklaďák... tam u supermarketu, víš. Maminka..."
Dveře pokoje se otevřely a vyšel z nich mladý lékař.
"Můžete dovnitř," oznámil tiše. "Je při vědomí."

Vstoupili do pokoje. Matka ležela v čistě bílé posteli a z jejích rukou vedlo několik hadiček. měla ovázanou hlavu, ale jinak se nezdálo, že by snad byla zraněná.
"Narkissko... broučku," oslovila dceru slabě.
"Ma-mami..."
"Je-je to vážné?" otázal se otec tiše.
"Je," potvrdila matka. "Velice. Asi je to naposled, co jsem při vědomí..."
"Maminko!" vykřikla dívka zoufale, usadila se na postel a chytla mámu za ruku. "Maminko," rozvzlykala se.
"Narkisso, neplač, princezno... Neplač..." konejšila ji maminka a ztěžka ji pohladila po vlasech. "Musím ti ještě něco říct, než bude pozdě."
"Mami, nic neříkej, odpočiň si, nic neříkej," šeptala Narkissa.
"Broučku... příště už ti to nepovím. Žádné příště už nebude."
"Ale bude!" ozval se otec. "Ty se uzdravíš!"
Matka se slabě usmála a pokračovala: "Narki, víš, že nejsi naše dítě. S tvými rodiči jsem se setkala jen jedinkrát. Tvá maminka mi pro tebe něco dala."
Dívka mlčky zírala na mámu, která byla její mámou víc, než kterákoli jiná máma ve vesmíru.
"Kabelku..." zašeptala matka. "Mou kabelku..."
Táta jí ji rychle podal.
"Nosila jsem to pořád sebou, abych ti to neztratila. Dnes bys to ještě neměla dostat, ale... pro jistotu," pravila maminka po chvíli ticha, během něhož z kabelky vytáhla krvavě rudý sametový pytlíček.
Narkissa tiše vzlykla. Nedokázala si představit, že by máma umřela. A teď to vypadalo tak blízké... Takové věci se stávají jiným lidem! Ne jí. Její maminka nemůže umřít!
"Broučku, co ti teď řeknu, je velice, velice důležité. Tohle..." odmlčela se a podala pytlíček dceři. "... nesmíš za žádných okolností otevřít dřív, než v den svých narozenin. Až... budeš mít narozeniny, jdi do pouště, za město. Je tam... studánka, najdeš ji. Setkáš se tam se... dvěma dalšími dívkami. Ony... nevím, nevzpomínám si... promiň."
"T-to nevadí, maminko. To nevadí," zašeptala Narkissa a roztřeseně vzala pytlíček do rukou.
"Nezapomeň, až budeš mít narozeniny. Ne dřív," zopakovala maminka tiše.
"Ano, mami... ale ty mi to ještě připomeneš, uzdravíš se," přesvědčovala ji dívka.
"Pojď sem," vyzvala ji matka a pozvedla roztřesené ruce. Dívka se k ní přitiskla a máma ji objala tak pevně, jak dokázala. "Miluju tě, princezno, Narkisso," zašeptala.
"Já tebe taky, maminečko!" odpověděla jí dívka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 moja moja | 28. prosince 2007 v 15:17 | Reagovat

krásný! fakt bezva! kdy bude další jakákoliv kapitolka????

2 Hermi Hermi | Web | 28. prosince 2007 v 19:30 | Reagovat

No konečně!!! :D Je to super.... další kapitolu prosíím.. :D

3 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 28. prosince 2007 v 22:02 | Reagovat

Bezva... :)

Můžu téhle říkat Chroptička??

4 Kačka Kačka | 10. ledna 2008 v 17:53 | Reagovat

Moc se těším na další. Ostatně - na to se těším vždycky :D

5 Story-teller Story-teller | 12. ledna 2008 v 1:59 | Reagovat

To jsem ráda... :)

6 O_o O_o | 6. března 2008 v 9:09 | Reagovat

mám dojem, že takovej příběh už znám O:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama