Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

X. Školní trest se Severem

19. prosince 2007 v 6:32 | Story-teller |  Nový svět - rok PRVNÍ
Ahoj! V dnešním díle vás čeká zjištění, že nic není tak černé, jak se zdá, ani temné srdce profesora lektvarů. Ano, Sevie nám měkne. *angel smile* Je to ale jen kvůli tomu, že je přece správný kolejní a stará se o blaho (některých) svých žáků. A dál iž vám nic neřeknu, protože bych vám mohla říct už všechno. Užijte si čtení a napiště, jaké na vás zanechalo následky. *big smile*



Půl páté. Zvednu se z postele, vezmu tři knihy, které už jsem stačila dočíst (kromě Historie magických umění od počátku věků k Merlinovi to jsou ještě Historie magických uměníod Merlina do konce 18.století a Historie magických umění od počátku 19.století do současnosti) a vyjdu z ložnice. Až téměř dolů je to bezpečné. Když jsem dole, opatrně vykouknu zpoza rohu. Zdá se, že tam není. Sejdu úplně dolů pod schody a pořádně se rozhlédnu po společenské místnosti. Támhle je. Sedí zády ke mně u krbu na úplně druhém konci. Prima.
Zhluboka se nadechnu a co nejrychleji a nejtišeji se rozběhnu k výstupu z místnosti. Jakmile jsem venku, zvolním krok a jakmile popadnu dech znovu se rozběhnu - do knihovny. Vrátím knížky (knihovnice se opět tváří velice mile... nevím, co jsem jí udělala?) a půjčím si dvě další, na jednu z nich se opravdu těším - Famfrpál v průběhu věků. Rychle zkontroluju čas - za deset pět, takže do ložnice už to nestíhám. No nevadí.
Co nejobezřetněji se vydám ke Snapeovu kabinetu a zlehka zaklepu.
"Dále," ozve se lenivě. Opatrně tedy otevřu dveře a vstoupím. Stojí zády ke mně a vaří nějaký lektvar.
Odkašlu si: "Ehm,... dobrý den, pane profesore..."
Otočí se. Po tváři se mu rozlije neupřímný úsměv: "Á... slečna Blacková. Pojďte - co to máte?"
"Knihy. Z knihovny. Byla jsem si je půjčit a... už jsem je nestihla odnést do ložnice, pane profesore," odpovím a nejistě přešlápnu. Proč se musí tvářit tak vražedně?
"Dobrá," přikývne k mému překvapení. "Odložte si je na stůl a pojďte se mnou."
Udělám, co mi řekne a projdu s ním někam, kde to vypadá jako ve spižírně. S tím rozdílem, že jen málokdo má ve špajzce sklenici mrtvých pavouků nebo košíčky s něčím růžovým slizkým. Taky by tam asi člověk nehledal, místo nakládaných okurek, jakési podivné patvary nebo žáby. Fuj!
"Takže, slečno Blacková, myslím, že tu mám poněkud delší dobu uložené plody vívy pomalé. A jak jistě víte, coby znalkyně mudlovské chemie, ovoce a jemu podobné plody mají často sklony alkoholizovat se. Vaším úkolem bude tyto plody přebrat a vyčlenit ty, které jsou ještě použitelné. Doporučil bych vám, vyhrnout si rukávy a příliš nedýchat," ušklíbne se a z nejnižší police vytáhne obrovskou bednu, která podivně páchne. No potěš.
"A dejte mi hůlku," přikáže ještě když odchází. Nechápavě na něj pohlédnu. "Trest, slečno Blacková. Nestojím o to, abyste si pomáhala hůlkou."
Nemám náladu mu připomínat, že jako studentka prvního ročníku toho s hůlkou nesvedu o moc víc než bez ní, a tak mu ji mlčky podám. Ušklíbne se a zabouchne za sebou dveře.
Opřu se o zeď a sesunu se podél ní dolů. Tohle nemá cenu. Odejdu. Kapička štěstí při létání se příliš snadno ztratí v jezeře marnosti, které mě obklopuje. mí "přátelé" z vlaku mě nenávidí, mí spolužáci z koleje mě nenávidí, můj kolejní mě nenávidí... co já tady dělám?
"Radil bych vám začít, slečno, bude-li vám to trvat déle než do osmi hodin, přijdete sem za týden znovu," ozve se přes dveře. Jak může vědět, že nic nedělám?
Nepříliš nadšeně kleknu k bedně a snažím se nedýchat. Kdyby z toho stoupaly alkoholové výpary, ještě by to šlo, ale tohle? Chce se mi zvracet. Přesto si vyhrnu rukávy a s největším odporem začnu třídit nahnilé plody vívy bůhvíjaké.
Vezmou mě ještě na konzervatoř? Snad jo. rodiče mi slíbili, že mě na ni dostanou, když tohle nevyjde. A že to hodně nevyšlo. Mám čekat až do Vánoc: Nebo se mám prostě zvednout a říct kolejnímu, že to dělat nebudu? Mám pocit, že když mu to řeknu, nebude to ani příliš dlouho trvat, než mě vyhodí...

Uh... už to skoro bude. Na dně bedny zbývá už jen jedna vrstva rozmačkaných plodů - samozřejmě, dík tomu, že je na dně, je to ta nejhumusovější. Ale co mi zbývá. Co mi zbývá?! Proč já to vůbec dělám? Vždyť jsem chtěla odejít... Ne. Já přece ve skutečnosti nechci odejít. Chci být čarodějka. Vím, že to chci. Ale taky chci, aby mě lidi přestali nenávidět... asi jsem nezapůsobila zrovna nejlíp. Ale to oni mi začali nadávat ještě než jsem mohla cokoli říct! A Peggy, nejpodlejší ze všech zrádců, se se mnou přestala bavit hned poté, co jsme se každá octly v jiné koleji.
S myšlenkami na úrovni hnijících vívových plodů odložím poslední shnilý kousek a bezradně se rozhlédnu. Co teď?
"Pane profesore?" zkusím to, třeba mě přes dveře uslyší.
"Hotovo, slečno?" ozve se a dveře se otevřou. V nich stojí profesor a dívá se na mě.
Přikývnu.
"Výborně," pronese a kývne hlavou na znamení, že můžu jít zpět do kabinetu. Pak pohlédne na hodiny.
Strnu. Je pět minut po osmé.
"Je mi líto," řekne tónem z nějž je jasné, že mu to líto není ani v nejmenším, "ale zřejmě budete muset přijít i za týden."
Zavřu oči, ale pozdě. Několika slzám se podařilo uniknout ještě než jsem je zadržela. Cítím, jak mi stékají po tvářích, ale neodvažuje se je otřít - ruce mám zapatlané od těch věcí.
"Běžte se umýt," přikáže mi. Otevřu oči a vidím, že ukazuje na umyvadlo v rohu místnosti. Několika kroky k němu dojdu a smyju si ten hnus z rukou. Pak si opláchnu obličej. Otočím se.
"Příští sobotu v pět hodin, můžete jít."
Mlčky vyjdu z místnosti a zamířím do kolejní místnosti, nemám chuť k jídlu. Těsně před vchodem si vzpomenu na knihy, které jsem si půjčila. Povzdechnu si a vydám se zpět.
Když se konečně doploužím k jeho kabinetu, zaklepu a doufám, že nešel na večeři. Z druhé strany zaslechnu kroky a dveře se otevřou.
"Přejete si?"
"Omlouvám se, pane profesore, zapomněla jsem u vás ty knihy," přiznám tiše.
"Chemie není vše, že slečno Blacková. Za to, že mě vyrušujete, vás očekávám ještě další sobotu."
Zalapám po dechu, ale nakonec jen poraženě sklopím hlavu. V očích se mi zase objevují slzy. "Ano, pane profesore," pípnu.
Ušklíbne se a přinese mi knížky. Poděkuju a on mi zavře dveře před nosem. Ujdu sotva několik kroků, když už to prostě nevydržím. Posadím se zády ke zdi, knížky odložím vedle sebe a rozpláču se. Jak je to dlouho, co mi někdo řekl 'Rachel'? Normálním tónem, jako člověku ne ne něčemu podřadnému. Dva týdny!!
Zoufale toužím po tom, být doma. Nebo na konzervatoři. Tam by mě nikdo neurážel. Měla bych kamarády. Byla bych Někdo...
"Slečno Blacková?" pronikne Snapeův hlas skrz mé jezero. Poplašeně zvednu hlavu. "Co tady děláte?"
"O-omluvám se, pane," vykoktám a rychle si otřu slzy.
Zkoumavě si mě prohlíží. "Stalo se vám něco?"
Zavrtím hlavou a rychle se zvednu. Posbírám knihy. "Už půjdu, pane."
Nechám ho stát uprostřed chodby a rychlým krokem se vydám do společenské místnosti.
"Slečno Blacková. Ke mě do kabinetu."
Zarazím se a vytřeštím oči. Copak jsem něco udělala? Ještě není po večerce!

Vstoupím do kabinetu. Mlčky mi ukáže na židli proti svému stolu.
"Čaj?" zeptá se. Zavrtím hlavou, ale on mi stejně naleje.
"Co to mělo znamenat?" zeptá se přímo.
"Promiňte?" usrknu horkého čaje. Je docela dobrý. Šípkový.
"Proč brečíte na chodbě?"
"J-já... nevěděla jsem, že se to nesmí..." plácnu první hloupost, která mě napadne.
Popuzeně mu zacukají koutky úst. "Nebuďte drzá. Co se vám stalo? Upozorňuji, že neoplývám přílišnou trpělivostí. Jako váš kolejní ředitel bych měl vědět, zda je něco v nepořádku. Takže?"
Polknu. "J-já... nic se -"
"V tom případě vám zakazuji pofňukávat na chodbách! Nelžete mi."
Po zádech mi přesprintuje mráz. Zřejmě budu muset s pravdou ven. "My-myslím, že nejsem ve správné koleji. Nebo... ve správné škole."
"Proč?" vypadá překvapeně. A tak trochu zklamaně.
"Nikdo se se mnou nebaví, nic mi moc nejde... všichni mě nenávidí!" vyhrknu dřív, než se stačím zarazit. Přitisknu si ruce na ústa.
Na tváři se mu objeví slabý úsměv. "Přátelé nejsou důvodem odchodu ze školy. A řekl bych, že když se o vás madame Hoochová nebo Lupin zmiňují, nejste až tak beznadějný případ. Ovšem... nikdo mudlovského původu ze Zmijozelu to nemůže mít jednoduché. Měl jsem však za to, že vy si s tím dokážete poradit. Myslel jsem, že máte na víc."
Vykulím oči. Někdo se o mě zmiňoval? A on si myslí, že mám na víc? Ale stejně... "Nepřátelé ale jsou dost dobrým důvodem, pane."
"Nepřátelé jsou relativní. Běžte na večeři, slečno Blacková," pokusí se povzbudivě usmát.
Odložím prázdný hrnek na stůl a přejdu ke dveřím. "Děkuji za čaj, pane profesore."
Mávne rukou. "A na ty další tresty nemusíte."
S pocitem rodící se radosti odcházím na večeři. Relativní... chce tím říct, že mám šanci mít kamarády?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 webtram webtram | Web | 19. prosince 2007 v 6:32 | Reagovat

mas to tu pekny

2 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 19. prosince 2007 v 19:09 | Reagovat

nepřátelé jsou tady něco jako pravda... :")

3 moja moja | 19. prosince 2007 v 21:32 | Reagovat

supr!!! strašně se mi líbí jak kapitolky přibivají rychle! neni jako na nějakejch blozích kde nepřibide kapitolka za půl roku! obdivuji tě že to tak dobře zvládáš! už moc se těšim na další

4 Story-teller Story-teller | 19. prosince 2007 v 22:18 | Reagovat

webtram: děkuju :)

Sunmoon: eh? Nechápu... :")

moja: ehm... no, ono to tak bude jen do Vánoc... pak už zas nasadím normální tempo... (tzn. tak jedna/dvě týdně)

5 moja moja | 20. prosince 2007 v 14:37 | Reagovat

jo to je ale taky moc dobrý! znám blogy kde přibívají ani ne jedna kapitolka za měsíc

6 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 20. prosince 2007 v 19:46 | Reagovat

no řekl, že nepřátelé jsou relativní a pravda je taky relatibvní, tudíž jsou nepřátelé něco jako pravda...

7 Story-teller Story-teller | 20. prosince 2007 v 22:24 | Reagovat

Ah... to je ženiální. Až nebudu utahaná jak hm... hypogryfě, tak se nad tím hlouběji zamyslím. :)

8 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 20. prosince 2007 v 23:10 | Reagovat

Dobře... sem uspokojene.. I hope...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama