Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

XII. Hosté na zápas i cestu

23. prosince 2007 v 0:00 | Story-teller |  Nový svět - rok PRVNÍ
Poslední předvánoční díl Nového světa je tady. A je (nečekaně) předvánoční. Doufám, že vás příliš nerozhodí, že teď Rachel nechám trochu vydechnout a protáhnu si prsty u dalších povídek. A taky se připravte, že se tempo zase zpomalí... sliby se mají plnit, tak je plním, ale potřebuju taky trochu oddechu a času k jiným činnostem.

Ale dost už bylo mého plkání. Čtěte, chete-li.

Malfoy se nudí. Chudáček... je to tím, že s ním nemluvím. Od onoho incidentu v předvečer všech svatých jsem s ním nepromluvila jediné slovo. Rozhodla jsem se totiž, že ho nebudu provokovat. Chci na téhle škole studovat a... mít kamarády. Takže Malfoye si nechám na dobu, kdy nějaké budu mít. Zpočátku se sice snažil mě otravovat a dělat mi naschvály, ale když zjistil, že nereaguju, tak ho to omrzelo. Takový je život.
Pozoruju jeho a bandu trollů - zmijozelský famrpálový tým. Snaží se vymyslet, jak se vyvléknout z nadcházejícího zápasu. Počasí je poslední dobou dosti nevlídné a naše princátka by nerada promokla.
"Ty... Malfoyi?" koukne na něj kapitán. "Nebolí tě něco? Třeba... hlava?"
"Nebo srdce... žaludek, noha..." navrhují ostatní. Jsou to ale pitomci, co? Nápad hezký, ale... vždyť má "zraněnou" ruku!
"To zrovna.. ne. Ale docela mě bolí ta ruka, však víte. Au!" a schoulí se do klubíčka, ruku tisknouc mezi sebe a kolena. Komediant.
Flint (kapitán) už ale startuje ke Snapeovi do kabinetu a k Malfoyovi se žene vystrašená Pansy. Hrdinně jí odpoví, že už je to lepší. Prý se ale na zápas necítí.

Čas zápasu konečně nadešel. Těším se na famfrpál tak šíleně, jako malé děti na Santu. Nebelvír hraje proti Mrzimoru, z čehož jsou oba týmy nadšené. Leje jako z konve a Malfoy se chechtá nebelvírským a mně, protože mi uletěl deštník. Doufám, že u večeře bude k dostání čaj. Uprostřed hřiště je několik bledých červených a žlutých šmouh. Ozve se tlumený hvizd a šmouhy se rozletí vzhůru. Takhle jsem si tedy ten slavný famrfpál nepředstavovala - v takovém počasí. Vůbec jim to nezávidím, stačí mi, že moknu tady a s Malfoyem. Paráda. Ten pitomec sedí pod deštníkem a řehtá se na celé kolo "všem chudákům", kteří nemají na deštník. Vlastně je tu děsná nuda.
Asi po deseti promočených minutách se zablýskne a rozezní se píšťalka. Skrz déšť ke mě dolétá vzdálený hlas komentátora: "Nebelvírský tým si vyžádal oddechový čas! Není se ani co divit, v tomhle počasí!"
"Prostě na to nemají!" huláká Malfoy.
"Hlavně, že ty bys to zvládl, Malfoyi! Kdyby tě ovšem nebolela ruka, že," ušklíbnu se na něj ironicky.
"Starej se o sebe, Blacková! Možná bys měla začít žebrat, aby sis mohla pořídit deštník. Vypadáš jak zmoklé kuře," zařve na mě skrz vodopády.
"Jistě. A ty bys zase měl šetřit na kadeřníka. Nějak ti ztmavly vlasy," upozorním ho. I když má deštník, všudypřítomná voda jej stejně dostala a jeho plavé vlasy se díky ní proměnily v hnědé. V tu chvíli naštěstí znovu zapíská píšťalka, takže Malfoy upře své zraky na hřiště. Já se přikrčím a odplížím se kus od něj. Sotva se usadím, prolétne mnou nevýslovný chlad, po zádech mi přeběhne mráz a do mysli se vrátí vzpomínky na Alpy. Roztřeseně se rozhlédnu. Jakoby se na hřišti, uprostřed vody míhaly jakési šedé stíny. Na tribunách propuká panika.
"Mozkomoři!" zaječí někdo. Tím se vše vyjasní - proto ty Alpy.
Hromadný jekot. K zemi závratnou rychlostí padá něco červeného. Někdo spadl!
Na hřiště vběhne ředitel, zamává hůlkou a padající zpomalí. Pak obrátí hůlku proti mozkomorům, které vzápětí odhodí stříbrnou mlhou. Fantastické... Alpy odplují do zapomnění a nad hřištěm se znovu rozlehne pískot a hlas komentátora: "Diggory chytil zlatonku! Mrzimor vyhrál sto padesát ku padesáti!"
Ředitel znovu zamává hůlkou a s bezvládným tělem před sebou se vydá ku hradu. Pravděpodobně.
Náhle se k němu přiřítí cosi žlutého a prudece to zastaví.
"Dá se to zrušit?! Nevěděl jsem, že spadl!" křičí postava ve žlutém.
"Vyhráli jste zcela regulérně, pane Diggory!" slyším ředitelovu hlasitou odpověď. To je ale počasí! Diggory ještě cosi namítá, ale to mě nezajímá. Nehodlám v tomhle nečase strávit už ani minutu.
Ve Vstupní síni se setkávám se zcela promoklým Rogerem. Pobaveně se na sebe zašklebíme a já se zeptám: "Kdo to byl? Ten co spadl..."
"Harry Potter," odpoví mi. "Tys neměla deštník?"
"Měla. Asi první dvě minuty. A ty?"
"Taky tak," zašklebí se. "Jdeš se mrknou, jestli není čaj?"
Přikývnu a společně vstoupíme do Velké síně, kde se k našemu velkému zklamání nepodává čaj, ale horká čokoláda. Aspoň něco, když už nic...

Prvního prosince odpoledne je skvělá doba - je po vyučování a já si hovím v křesle u krbu. Nevím, jak dlouho tohle posazení uhájím a tak se snažím užít si ho co nejvíce. Blaženě se nadechnu a otevřu oči právě v okamžiku, kdy vstoupí náš kolejní. Copak má asi na srdci?
"Všichni, kdo by chtěli trávit Vánoční svátky doma se ve vlastním zájmu co nejdříve zapíšou na tento pergamen! Kdo se nezapíše, zůstává ve škole," oznámí. "Zítra po vyučování mi ho přinese..." rozhlédne se a jeho pohled se zastaví na mě. Ale ne. "... slečna Blacková."
"Blacková! Vypadni!" zaslechnu, sotva profesor odejde a kolem pergamenu se vytvoří shluk lidí. To už se o mé křeslo hlásí nadutá šesťačka, se kterou o něj každodenně bojuju.
"Ani omylem," odseknu jí. Ať si počká.
"Blacková, já tě varuju, padej odtud."
"Nebo co?"
Dívka otevře ústa, ale co mi plánuje provést, už se nedozvím, neboť se na druhém konci společenské místnosti strhne prudká hádka mezi Virginií a Pansy. Obě vytahují hůlky. Na tohle nemám náladu, takže své vyhřáté křesílko postoupím šesťačce a zmizím v ložnici, kde zpod polštáře vytáhnu Famfrpál v průběhu věků, který čtu už počtvrté... ehm.

Konečně! Konečně! Konečně!! Hned ráno druhého jsem se připsala na seznam a teď, o dvacet dní později, už plná dojmů nastupuju (mezi prvními) do vlaku. Uvelebím se u okna v prvním z prázdných kupé.
Naneštěstí, než vlak odjede, nemám klid. Dveře mého kupé se v jednom kuse otevírají a se znechucenou reakcí otevírajícího se znovu zavírají ("Proboha, zmijozelská!"... "Ta mudlovská šmejdka!"... "To je ta holka ze Zmijozelu! Blacková!"...).
A pak, konečně (ne, že bych se na to těšila, ale věděla jsem, že to přijde) se ve dveřích objeví Malfoy se slovy: "No tohle... Blacková! Sedíš tu sama?"
"Nevidíš ty davy kolem mě?" pozdvihnu obočí a odvrátím tvář k oknu.
"Vtipný. Je mi tě skoro až líto."
"To je milé," usměju se slabě na okno.
"Nemáš kamarády."
"Oceňuju tvůj bravurní a rychlý postřeh, Malfoyi," odpovím mu stále se usmívajíc na zasněžené nástupiště.
"Koleduješ si o malér, Blacková."
"Fakt?" optám se bez zájmu. Nástupiště je stále ještě plné lidí. Malfoye to asi pěkně štve, že se na něj nedí-
"Dívej se na mě, když se mnou mluvíš!"
"Nezájem."
"Hej, Malfoyi, koho zas otravuješ? Blokuješ cestu," zaslechnu známý hlas.
"S tebou si to ještě vyřídím, Blacková," procedí Malfoy. Slyším, jak odchází.
"Jé! Rachel! Všechno v pohodě?" zeptá se Roger napůl starostlivě, napůl překvapeně.
Otočím se na něj: "Jasně!"
"Můžem si přised-"
"Ty chceš sedět s Blackovou? Vždyť chodí do Zmijozelu!" přeruší ho někdo z jeho kamarádů.
"Rachel je úplně v pohodě! Ale jestli nechcete, jděte si hledat místo, já tu zůstanu!" zamračí se Roger. "Teda... jestli můžu?" pohlédne na mě tázavě.
"Jasně, že jo!" málem vypísknu radostí. Eh...
A o pět minut později, když už vlak odjíždí, se k nám velmi podobným způsobem připojí Peggy.

Těsně před Londýnem (odhadem) vlak zpomalí a všechna světla zhasnou.
"Ale ne," zašeptá Peggy. "Snad to zase nejsou mozkomoři."
"Jsou," pronese s jistotou Roger a náhle mě chytne za ruku. Peggy vyjekne, takže se asi chytil i jí. "Máma mi radila, že je člověk jistější, když ví, že s ním někdo je. A prý to na mozkomory platí. Trochu."
Nahmatám tedy Peggyinu druhou ruku a chytnu se jí taky. Znovu se objevují Alpy. Tentokrát ještě se sněhovou vánicí, která se přihnala po ubytování na hotelu. Po zádech mi přeběhne mráz. Ruce mých přátel (?!) mi náhle připadají tak horké... skoro hřejí i u srdce.
Vlak sebou škubne, rozjede se, světla se neochotně rozsvítí a já přeletím prostor mezi sedadly a spadnu Rogerovi do náruče. Peggy se uchichtne a pak se zcela nepokrytě rozřehtá. Roger vykulí oči a spolu se mnou se taky rozesměje.
Když vstanu a vrátím se na své místo, vytáhne z kabátu čokoládu. "Dáte si?"
Po pěti minutách vlak zastaví. Oba dva se zvednou, že prý se ještě půjdou rozloučit s kamarády, najdou-li je. Zase sama... asi nemám opravdové kamarády. Nebo jo?... Ne.
Pomalu vyvleču kufr na nástupiště a pátrám po rodičích. Když je uvidím, široce se usměju, opustím kufr a rozběhnu se k nim.
"Amy!" vykřikne máma, když jí padnu do náruče. Táta se zmateně rozhlédne, povšimne si mého osamoceného kufru a vyrazí pro něj. A máma se vyptává: "S kamarády ses už rozloučila? Můžeme už jít?"
"Jo," zalžu a pokusím se o ještě širší úsměv. Za chvíli už procházíme skrz přepážku, razíme si cestu z nádraží a nakonec naším skvělým, pohodlným (absolutně mudlovským) autem zamíříme na Earl's Court Square - domů!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Denisa Denisa | 23. prosince 2007 v 14:32 | Reagovat

suprový:-)

2 moja moja | 23. prosince 2007 v 16:32 | Reagovat

bezva! už se moc těšim na další :D

3 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 25. prosince 2007 v 23:58 | Reagovat

Ten nadpis sem asi nechytla...

A Rachel bys mohla nechat postříkat častěji...

4 Story-teller Story-teller | 26. prosince 2007 v 11:30 | Reagovat

Denisa: Dík. :)

moja: No nevím... teď asi bude od Rachel chvíli pokoj. jsou tu i jiní adepti na napsání. ;)

Sunmoon: Ts... a já se tak snažila. Mozkomoři jsou to. A ne, nenechám ji moknout častěji. Ještě by se chudinka nachladila a umřela. Já udělám něco lepšího. Zabiju ju rovnou ;) (Kecy, kecy, kecy... ale pššt.)

5 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 26. prosince 2007 v 22:20 | Reagovat

Tak ať ju to, až nastane její čas, moc nebolí... co bych dělala, kdyby chudinka trpěla??

6 Kačka Kačka | 6. ledna 2008 v 17:28 | Reagovat

Suprový!XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama