Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

Jednoho krásného dne

22. ledna 2008 v 20:42 | Story-teller |  Ve vzpomínkách časů lapená
Po krátkém úvodu přichází konečně první kapitola nové povídky. Nevím, nevím, jak se vám bude líbit, pevně však věřím, že ve vás alespoň slabou jiskérku symptie zažehne.
Nuže, můžete se pustit do čtení, máte-li tu odvahu začínat si něco s mými výtvory.
A věřte, že temnota bude temnější než kdy dřív, podaří-li se mi naplnit své záměry.


'Štěstí je jenom sen, bolest je skutečná.' -Voltaire
Saint-Jean Rue se vyhřívala v teplém jihofrancouzském slunci, jež nepřipouštělo nic zlého.
Přesto měla blížíc se k domu pocit, že se něco zlého přihodilo. Záda jí spalovalo zvláštní mrazení, tušení nepředvídatelného. Opatrně otevřela zahradní branku a vklouzla do předzahrádky. Levou rukou k sobě pevně přitiskla balíček rýže, již šla na matčinu žádost koupit do nedalekého mudlovského krámku, a pravou vsunula klíč do zámku. Otočila jím. Dveře se s lehkým cvaknutím otevřely.
Neslyšně, jako kočka za sebou zavřela, proběhla do kuchyně a odložila rýži na linku. Zelenina na pánvi tiše prskala v oleji, jakoby ji někdo opustil teprve před chvilinkou.
Vrátila se zpět do předsíně a přistoupila ke dveřím do obývacího pokoje. Rozklepala se. Celým domem dunělo těžké, zlověstné ticho. Pootevřela dveře.
Na smetanově zbarveném koberci ležela něčí ruka, zbytek byl skryt pohovkou. Co však nemohlo být jejímu zraku zastřeno, byla záda velikého muže v dlouhém černém plášti. Rychle si přitiskla ruku na ústa a dveře zabouchla. Ano, v tom spěchu a zděšení je zavřela prudčeji, než měla v úmyslu. Slyšela, jak se muž otočil a vykročil ke dveřím.
Nedbajíc hluku, který nyní působila, rozběhla se k malé komůrce pod schody. Rozrazila dveře, vpadla dovnitř a okamžitě je za sebou přibouchla. Opřela se o ně a snažila se zklidnit zjitřené pocity. Muž přecházel po předsíni a hledal ji. Slyšela, jak vchází do kuchyně a znovu vychází ven, ale k její skrýši se neblížil. Pamatovala si, že jí maminka vždy opakovala, aby se v případě nebezpečí skryla právě tady. Nikdy nevěřila, že to nebezpečí může nastat.
Sklouzla po dveřích na zem a soustředěně se zamračila.
Táta seděl na pohovce v obýváku a pročítal nedělní noviny. Otočil na další stránku a domovní zvonek se rozdrnčel. Překvapeně pozvedl obočí, plátek odložil a zavolal: "Zlato, jdu tam!"
O pár vteřin později otevřel domovní dveře a překvapeně pohlédl na vysokého, rozložitého muže v černém plášti - právě toho, jenž právě hledal
ji.
"Přejete si?" otázal se.
"Nemohl bych, prosím, dál? Je to naléhavé," odpověděl muž anglicky.
"A-ano, jistě," pozval jej otec, též anglicky, dovnitř a ustoupil ode dveří. Uvedl ho do obýváku, kde si muž sedl na pohovku a její táta se usadil naproti němu do křesla.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila máma. Tázavě na otce pohlédla a přistoupila k němu. Pohled jí padl na muže. Prudce se nadechla.
"Dariene," špitla slabě. Ale ani nemusela, otec už si neznámého návštěvníka také podmračeně prohlížel a pravá ruka mu sjela ke kapse s hůlkou. "Vždyť to je..."
"Ginn, vypadni odsud! Uteč a schovejte se!" vykřikl táta a namířil na muže hůlku. Příliš pozdě.

Z mužových úst vyšlo tiché: "Avada kedavra."
Zelený pramen světla zbavil tatínka života. Maminka se rozklepala, ale přesto se rozběhla ke dveřím.
"Avada kedavra," zopakoval muž týmž tichým, zlomyslným hlasem a zelená smrt přizvala matku k otci.
Dívčina v přístěnku pod schody si vší silou tiskla ústa, aby jí z nich nevyšel ani hlásek, zatímco se slané řeky jaly zalévat její tvář. Proč?! Proč?! Co je to za člověka? křičela v duchu.
Konečně se ze zadní zahrady ozvalo temné prásknutí, jež oznamovalo, že nevítaný návštěvník je pryč. Přesto dívka ještě několik minut setrvala ve svém úkrytu. Až pak opatrně otevřela dveře a neslyševši žádný hluk rozběhla se do obýváku. Rozrazila dveře, nehleděla na to, jak s rámusem narazily do stěny, a zhroutila se na zem vedle tatínkova těla. To jeho ruku viděla ze dveří, míříc na muže vstal a smrt jej nedbale shodila k zemi.
Pootočila hlavu a skrz záplavu slz pohlédla na maminku.
"Neee!" vykřikla. "Neee! Proč?! Mami!!! Maminko, maminečko! Tati!! Proč?!!!"
Zoufale se chytla za vlasy a praštila hlavou do koberce. Slzy se jí proudem valily po tvářích a srdce tlouklo jako o závod. Mozek jen otupěle vysílal signály o šoku a příkazy k pláči. Nedokázala myslet. Nechtěla myslet. Přesto se nakonec v tom nejtemnějším koutečku její mysli ozvala opuštěná myšlenka: Vzpomeň si, co povídala maminka. Kdyby snad k něčemu došlo.
Třesouc se nenadálým chladem dovlekla se po kolenou k vitríně za matčiným tělem. Otevřela šuplík, který viděla jen ona, máma a táta... tedy, jen ona.
V přihrádce ležela tlustá kniha s přebalem z černé kůže.
Utřela si oči a rozechvěle knihu otevřela.
Z první stránky na ni zlatě pomrkávala tři slova:
Lorraine Denise Faithelleyová
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 23. ledna 2008 v 10:49 | Reagovat

Háfkyy,

Hezký jméno... A taky hezky napsaný, ale irituje mi, že ten spešl odstavec uprostřed má před začátkem volný řádek a pokonci ne... To je jen můj názor, jak to na mě tak podivně působí... Je to účel??

2 Kačka Kačka | 23. ledna 2008 v 15:41 | Reagovat

Br, na jejím místě bych být nechtěla...

3 Story-teller Story-teller | 23. ledna 2008 v 15:50 | Reagovat

Sunmoon: Děkuji. A ne, není to účel. -.- Pokusím se to opravit, protože i mě to irituje.

Kačka: Heh... to asi málokdo. :)

4 Sunmoon Sunmoon | E-mail | Web | 23. ledna 2008 v 22:58 | Reagovat

díky, moc a moc, už to působí líp a víc vyrovnaněji...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama