Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

Do druhého domova

27. března 2008 v 8:25 | Story-teller |  Ve vzpomínkách časů lapená
Tak tedy... jestlipak si vzpomínáte? No a i kdyby ne, můžete si to přece přečíst znovu.
Jen bych vás chtěla upozornit, že každá kapitola bude začínat citátem a že jsem tedy přidala jeden i do první kapitoly.
Ještě prosím omluvte takřka úplnou absenci přímé řeči. Ta povídka sice je šílená, ale ta holka ještě ne. *usměje se*

'Dokud ti rodiče žijí, neujížděj daleko.' - Italské přísloví
Překvapeně otočila na další stránku.
Miláčku, stálo tam, až tohle budeš číst, nebudu už já ani tvůj otec naživu. Mrzí mě to, leč, jak časem pochopíš, bylo to takřka nevyhnutelné. Nejdůležitější je, abys zůstala silná. Ne potom, ale teď. Až budeš v bezpečí, můžeš po nás truchlit jakkoli budeš chtít, v tuto chvíli je však nezbytně nutné, abys zachovala chladnou hlavu.
Lorraine zvedla uslzené oči od textu a otřela si je. Poté se znovu ponořila do matčina písma: Lorraine, vezmi si pár nejdůležitějších věcí a okamžitě uteč z domu. Ať už jsme zemřeli jakkoli, jsem si jistá, že to nebylo za přirozených okolností - neřekla-li jsem ti před smrtí jinak. Vezmi si koště! A, moje malá čarodějko, pospěš si!
Dívka zmateně knihu zavřela, zvedla se na roztřesené nohy a klopýtavě překročila obě chladnoucí těla. Vyběhla do svého pokoje. Učebnice - ne. Školní uniformu - ne. Medvídka - zarazila se - ano. Oblečení - není čas vybírat - ne. Náhrdelník z bílého zlata - po babičce - ano. Příručku obranných kouzel - je to učebnice! - ale ano. Fotku s rodiči a s... - ale... - ano! Hůlku - jak jen mohla zapomenout?! - ano! Koště... - pod postelí!
Popadla šedivou tašku přes rameno a všech pět nejdůležitějších věcí do ní v okamžiku nacpala. Hůlku pevně tiskla v pravé ruce a koště držela v druhé, když běžela ze schodů dolů a přes zahradu do nedalekého lesa. Teprve tam se zastavila. Bezdeše se zhroutila pod starou borovici a chvíli lapala po dechu. Uvědomila si, že neví, co má dělat.
Vyplašeně prohrabala tašku a vytáhla z ní černou knihu.
Předpokládám, že jsi knihu zabouchla, vše sbalila a nyní jsi pryč z domu. Je to nutné, ma chérie, neboť ti, kdož nás zabili se vrátí - anebo teprv přijdou. Teď, když jsi mimo bezprostřední nebezpečí, musíš udělat jediné - , hlásalo maminčino písmo a stránka končila. Dívka se sevřeným srdcem otočila na další stránku: ZMIZET ZE ZEMĚ! Schovej se, dokud nebude tma, a potom, okamžitě nasedni na koště a odleť do Británie! Ne jinam, ma chérie! Leť do Londýna, k Děravému kotli - ne jinam! Nikomu neříkej, kdo jsi, ani proč jsi tam. Prostě se ubytuj. Tuším, že jsi při balení vůbec nepomyslela na peníze, viď Lorraine?
Děvče zoufale vytřeštilo oči na slova. Jak jen mohla zapomenout?! Maminka ji znala opravdu dobře! Co teď? Znovu pohlédla na text.
Neměj strach. Přes dvorek Děravého kotle se dostaneš na Příčnou ulici, jež je střediskem všech britských kouzelníků. Veškeré obchody a instituce najdeš právě zde! Ptej se po Gringottově bance. Tam budeš mít peníze - na své jméno, Lorraine. Buď ale opatrná, neprozrazuj kdo jsi víc lidem a bytostem, než bude nutné. Až se vrátíš na pokoj, napiš Albusi Brumbálovi. Ani jemu neříkej vše - kdo přesně jsi, proč jsi v Británii, nic - jen důležité: zda by tě mohl přijmout na 'svou' školu - Bradavice. A, miláčku, piš anglicky. Ještě než odejdeš - a po celou dobu - nesmíš kontaktovat nikoho ze školy, ani Madame Maxime! Dokud ti Brumbál neodpoví, zůstaň v Londýně a měj se na pozoru, prosím.
Lorraine těžce oddechovala a pevně k sobě tiskla rty. Celý její svět se onoho krásného letního dne dočista zhroutil a tomu, co se dělo vůbec nerozuměla. Byla k smrti vystrašená a docela, docelička opuštěná. Rozhodla se, že místo toho, aby zůstávala až do večera na místě, pokusí se dojít lesem co nejdále na sever. Kdyby totiž zůstala, hrozilo by, že ji třeba ten muž, který zabil její rodiče, najde anebo, že se žalem zblázní. Horko těžko potlačovala slzy a opakovala si, co psala maminka - musí být silná. Jenže to se mnohem snáz napíše a řekne, než zvládá... Pokoušela se vymyslet, jak dlouho to může z jižní Francie trvat do jižní Británie. Odhadovala, že jí to zabere nejméně celou noc.
Krátce před setměním vyčerpaně klesla k zemi. Kromě peněz si nevzala ani žádné jídlo. A alespoň kabátek nebo mikina by se také hodily. Co naplat. Počkala, než se docela setmí a pak na malé mýtině nasedla na koště. Byla vlahá letní noc, přesto jí po zádech běhal mráz a ruce měla zcela ledové. Uvědomila si, že vlastně ani přesně neví, kterým směrem se má dát, aby doletěla do hlavního města Spojeného království a nikam jinam. Rozhodla se riskovat drobné kouzlo.
"Ukaž mi cestu," šeptla chraptivě myslíc na Děravý kotel a hůlka na její dlani se zatočila. Zhluboka, bolestivě se nadechla a vyrazila směrem, který jí hůlka ukázala. Snažila se letět co nejrychleji to šlo a co nejvýše to šlo. Po necelých čtyřech hodinách letu musela zastavit. Byla úplně promrzlá a navíc se jí zdálo, že na koštěti usíná. Též se bála, že ztrácí směr.
Několik minut odpočívala, poté zkontrolovala směr - relativně v pořádku - a pokračovala v cestě.
Nedlouho poté před sebou zahlédla obrovskou světelnou plochu. Paříž, blesklo jí hlavou a zamířila do boku, aby se hlavnímu městu vyhnula. Letěla ještě velmi dlouho, než se jí zdálo, že vidí mořskou hladinu. Do půl hodiny zahlédla, hluboko pod sebou, bílé útesy Doverské. Byla již téměř u cíle, ovšem čas jí příliš nepřál - začínalo se šeřit.
Když stanula před omšelou budovou, jejíž vývěsní štít hlásal Děravý kotel, bylo již světlo. Naštěstí bylo tak brzy, že na ulici nebyl nikdo, kdo by mohl promrzlou a promoklou dívku vidět, jak přistává na koštěti uprostřed ulice. Unaveně si protřela oči a upravila si vlasy. Zkontrolovala, že v tašce nic nechybí. Zhluboka se nadechla a s těžkým srdcem vstoupila dovnitř. U baru postával starší plešatý kouzelník.
"Promiňte," začala anglicky - málem na to zapomněla, "potřebovala bych si u vás pronajmout pokoj."
"Jistě, slečno," přikývl hostinský. "Na jaké jméno?"
"Mohl byste mne, prosím, přijít vzbudit tak za... tři hodiny?" zeptala se Lorraine a uvědomila si, že i hostinský se na něco ptal. "Promiňte. Na jméno... Lorraine D. Faithelleyová..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sunmoon Sunmoon | Web | 27. března 2008 v 21:08 | Reagovat

Vždyť neměla říkat, kdo je... ne??

Jinak je to fine a neboj já se ještě pamatuju... :)

2 Story-teller Story-teller | Web | 27. března 2008 v 21:16 | Reagovat

No a? Nemá to prozrazovat víc lidem, než je nutné... a neříkám, že tady je to nutné. Ovšem, kdo z nás je ona, že? :)

To jsem ráda, že si pamatuješ...

3 Sunmoon Sunmoon | Web | 28. března 2008 v 15:59 | Reagovat

Že jo já sme si myslela, že by tě to mohlo potěšit... :)

A ty citátu sou good...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama