Příběh, který není vyprávěn je špatným příběhem...

XIII. Vánoce

18. března 2008 v 18:32 | Story-teller |  Nový svět - rok PRVNÍ
Rachel! Rachel Blacková! Je tady! Nezapomněla jsem na ni! Vážně ne!
Máte radost? Doufám, že jo... i když... tahle kapitola je taková zvláštní, bezobsažná. A... ještě něco: to, co se jí během Vánoc přihodilo nebylo kvůli anketě. Bylo to plánováno dlouho dopředu.
A teď už jen poslední dotaz - to se vám ty její vlasy tak nelíbily, nebo jste si jen prohlíželi galerii?

Konečně zase doma... na místě, kde mě nikdo neuráží, nevysmívá se mi a hlavně mě má každý rád. Na tuhle chvíli jsem se těšila už od prvního setkání s úžasným Dracem Malfoyem.
Nic se tady nezměnilo - pořád stejný dům, pořád stejné rozmístění nábytku, pořád stejná atmosféra. Vlastně, jedna "nová" by tu byla - vánoční. celý dům je ověšený jehličím, jmelím a cesmínou. Všude na mě pomrkávají svíčky. A v obýváku se tyčí ten nejkrásnější vánoční stromeček, jaký jsme kdy měli (vím, že to říkám každý rok, ale...).
No ano, dnes je ten velký den. Dvacátého čtvrtého prosince. Všichni tři sedíme u stolu, jíme krocana a je nám krásně. Tedy až do chvíle, kdy...
"Jak ses vlastně měla ve škole, Amy?" optá se táta. "Ještě jsi nám nic nevyprávěla!"
"No... dobře. Máme spoustu předmětů - lektvary, obranu proti černé magii, přeměňování, kouzelné formule... já nevím, co ještě..." odpovídám a vidím, jak mámě svítí oči vzrušením. "A škola je vlastně obrovský hrad se spoustou schodišť a chodeb a místností a... vůbec. Je to tam fantastické!"
"Takže jsi ráda, že jsi tam šla?" zeptá se máma.
"Hm... jo," přikývnu, ačkoli si myslím něco trochu jiného. Kdybych měla kamarády, nelitovala bych.
"A... co spolužáci? Nestuduješ tam přece sama," pousměje se táta.
"No... je jich tam celkem dost. Jsme rozdělení do těch čtyř kolejí a..."

Rodiče byli šťastní jako malé děti, které právě zahlédly Santu. Ne tak já, která jsem jim to všechno (zčásti vymyšlené) musela vyprávět. I tak to ale byla báječná večeře. Poté, co jsme sklidili ze stolu, podívali se na vánoční program v televizi a zahráli si karty, jsme se odebrali do postele.
Když jsem usínala, zdálo se mi, jakoby někdo šeptal moje jméno. Rychle jsem vstala, ale v pokoji - naštěstí - nikdo nebyl a ani venku před domem se nic nedělo, jenom vítr si pohrával s bezlistými větvemi prastaré vrby. Vrátila jsem se do postele a znovu jsem měla pocit, že na mne někdo mluví. Byla jsem ale už tak ospalá, že se mi nechtělo z tepla.
Zdál se mi zvláštní sen. Byla jsem tam já, byl tam Malfoy a Roger a jakýsi ošklivý muž, který se nepříjemně smál. Vzpomínám si na chvíli, kdy celou scénu zalila vlna zeleného světla. Potom přiletělo koště a spadl z něj Harry Potter. Nakonec jsem spolu s kolejním byla v Alpách a naše ložnice (ta, ve které spávám s Laurou, Virginií a... nechápu, jak se jí daří tajit mi ještě stále své jméno) se zřítila ze svahu. Probudila jsem se vyděšená k smrti, takže teď jenom ležím, užívám si vůni peřin a snažím se uklidnit.
"Rachel!" vytrhne mě náhle z příjemného nic nedělání mámin hlas. "Rachel, vstávej! Jsou Vánoce!"
Vánoce! Málem bych zapomněla! V mžiku vyskočím z postele a pádím do obýváku. Pod stromečkem leží několik objemných balíků převázaných rudými a zelenými stuhami. Táta už sedí v křesle a zymšleně na balíčky hledí. Zastavím se těsně u něj vtisknu mu polibek na tvář: "Krásné Vánoce, tati!"
"Tobě taky, čarodějko," usměje se a postrčí mě ke stromku. Nejdřív dárky rozdám - není to zas tak těžké, když jsem jen tři - a potom je rozbalujeme.
K mému obrovskému překvapení na mě čekala heboučká zelená šála, čepice a rukavice, překrásná červená sukně a - můj ty Merline - nové album Nirvany! Ve škole mi sice nebude k ničemu, ale doma, doma pojede pořád... celé Vánoce!
* * *
Dnes je osmadvacátého prosince. Den D. Včera jsem se totiž vzbudila vypadala jsem... že by se mě i ten mozkomor lekl. Po velmi únavné čtvrthodině se mi podařilo vlasy rozčesat, ale můj pohár trpělivosti tím přetekl. Netrvalo to ani tak dlouho (ve srovnání s oním rozčesáváním) a podařilo se mi mámu umluvit.
A teď, jakmile maminka konečně vytáhne z trouby koláč, vypadneme z domu a... hurá ke kadeřnici.
Konečně venku.Ta ženská byla zlej sen! S mámou se bavila docela normálně, ale ke mě se chovala jako kdybych byla o osm let mladší!
"Tak co, Amy? Nevypadáš moc spokojeně," podotkla máma sotva jsme nasedly do auta.
"No... účes je dobrej, mami. Ale ta... ta...! Jak jsi ji jen mohla nechat! 'Podívej, sluníčko, tadyhle to zastřihneme...', nebo: 'Zlatíčko, nehýbej se mi, víš, když ty vlásky prostříháme, budeš mít mnohem vzdušnější účes... budeš zářit jako hvězdinečka...'! Mami! To bylo děsný!" vyprsknu.
"Ale, zlatíčko, Brenda je přece tak milá!" napomene mě máma. Když se k ní pobouřeně otočím, zjistím, že se na mě pobaveně šklebí... tss! Taková drzost.
Vypláznu na ni jazyk. "Ale ostříhala mě fantasticky, to se musí nechat."
"Spolužáci budou zírat, Rachel - vypadáš jako někdo úplně jiný!" rozplývá se máma dál.
"To tedy budou..." odtuším a vzpomenu si na Malfoye. Už se těším jak ho potkám a na sobě budu mít svou překrásnou novou sukni. Když si vzpomenu, jak ho vytáčelo, když jsem nosila červené tričko...
* * *

Vánoce jsou... minulostí. Celý ten dlouhý rok taktéž. Neochotně hážu učebnice do kufru, na ně skládám oblečení a mračím se na celý svět. Zítra se vracím na jediné místo na světě, kde jsem si neudělala kamarády. Nenávidím to tam. Upřímně.
V posledních několika dnech jsem si říkala, že to třeba nebude tak špatné, ale čím víc se návrat blíží, tím víc tuším, že to zlé bude. Kvůli mému skvělému účesu, kvůli červené sukni, kvůli albu, které nebudu moct poslouchat, kvůli Grangerové a spol. a taky kvůli Malfoyovi...
"Amy? Pojď k večeři!" volá na mě z kuchyně máma. Hodím do kufru poslední pár ponožek a seběhnu ze schodů.
V kuchyni to báječně voní - máma pekla kuře - ale táta si podmračeně listuje v ekonomické rubrice a máma se usilovně soustředí, aby nespustila pohled ze džbánu s vodou.
"Měla jsem jít na konzervatoř," nadhodím.
"Amy!" zvolá táta překvapeně. "Co tě to popadlo?"
"Ani nevím..." odtuším tiše a vsunu se na židli.
"Copak nemáš ve škole žádné kamarády, na které by ses těšila?" otáže se máma a starostlivě se ke mě otočí.
Neodpovím. Jenže mlčení znamená souhlas, takže rychle zavrtím hlavou: "Jasně, že mám!"
Úsměv a rodiče se uklidní. Nálada je však stále ještě nejistá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sunmoon Sunmoon | Web | 18. března 2008 v 19:51 | Reagovat

Červená, červená... kdyby tak rudá... :)

Taková hezká poklidná (skoropoklidná) předělovka, ty mám ráda...

:")

2 O_o O_o | 19. března 2008 v 17:27 | Reagovat

rááááááááááááááááááááááááchel!!!!!!!

3 Sunmoon Sunmoon | Web | 19. března 2008 v 20:52 | Reagovat

Nechsi to opice...

4 O_o O_o | 20. března 2008 v 8:50 | Reagovat

hu?

5 Sunmoon Sunmoon | Web | 20. března 2008 v 10:11 | Reagovat

...řvát tady jan na lesy!!!

6 O_o O_o | 20. března 2008 v 12:51 | Reagovat

JAAAAAAAAAAN!!!

7 Story-teller Story-teller | Web | 20. března 2008 v 15:38 | Reagovat

Teda... vy jste. Místo toho, abyste třeba Rachel pochválili její nový hairstyle, tak tady křičíte a káráte se za to... ;)

Sunmoon děkuji... mám psát předělovky častěji? (Doufám, že ne, je to nuda. ;D )

8 Sunmoon Sunmoon | Web | 23. března 2008 v 21:16 | Reagovat

Jak chceš... Ale já jsem asi jediná, kdo je zbožňuje... :)

9 moja moja | 6. dubna 2008 v 15:29 | Reagovat

už se strašně moc těšim na další protože mě tahle povídka dokonale okouzlila. Doufám že bude co nejdřív další kapča

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama